Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

neděle 15. října 2006

Musím se přiznat k jedné vášni.

Miluji je, dost je střídám, sháním si další, jsem poháněna strachem, že mi utečou a já je nebudu nikdy mít a těžko nesu, když přijdu někam a tam je vidím, jsou v tu chvíli nejkrásnější, nejzajímavější, zvlášť když vidím, že jsem je ještě neměla

neděle 3. září 2006

Ještě jednou, ale naposledy o kozách

Od narozenin uplynulo pár dní, Jana mi odpustila a já, abych si to u ní zase vyžehlila jsem jí ráno zavolala a tím udělala další chybu v řadě.

"Mohly bychom jít ochutnat to kozí mléko, jak jsme se kdysi domlouvaly," pravila jsem úlisně, ale myslela jsem to doopravdy. Tak jo. Domluveno, zařízeno. Paní majitelka koz prý říkala, že takové mléko je celá věda a ne každý chovatel se může pochlubit tak dobrým kozím mlékem jako ona.  Nesmrdí a není nakyslé, no prostě dobrota :-)).

Audience byla domluvena na 14:00 a musím říci, že když se s někým domluvím na 14:00, tak to není ani 13:50 ani 14:10. Prostě chodím přesně a vyhovuje mi to i u druhých. Takže v domluvený čas stojíme u branky, zvoníme a čekáme.....čekáme.....za 10 minut vybíhá zpocená paní Lída, branku neotvírá a prosí o minutku strpení, že má něco akutního, ale hned se nám bude věnovat. Inu dobrá, z avizované minutky je minut 20 a my ze dvora, kam není vidět slyšíme akorát štěkot psa a takový ten nervózní šepot, jako když chce někdo někoho seřvat, ale nemůže mluvit nahlas a tak na něj jen tak zuřivě syčí.

No nic, přijdeme jindy, evidentně jsme přišly nevhod, ale moc slušné mi to nepřipadlo, když se jednalo o domluvenou akci. Ve chvíli, kdy se obracíme, přichází pomalu k brance pán domu a zve nás dál, jako by se nic nedělo. V pohodě, usměvavý bodře praví: "Máme tady návštěvu, vy jdete na to mléko, že?" "Ano," pípneme. Zůstáváme stát na dvoře a paní vychází z chlívku a jde do ledničky pro ten div světa. My zatím vyfasovaly hrnečky a kolem nás skáče velmi rozdováděný pes. Moc mu nevěnujeme pozornost, koukáme do chlívku na kozičky a kůzlátka ......

Vtom vyběhle z domu paní Lída a zařvala, že by se v ní krve nedořezal, až jsme se  lekly, co řve ... a začaly jsme řvát taky.....

Nevšimly jsme si předtím takové větší hromady v rohu dvora přikryté starou dekou. Teď z té hromady byla psem ta deka stržena a hromada roztahaná po půlce dvora. SAMÍ MRTVÍ A POLOMRTVÍ POTKANI ..... Ještě teď mám husí kůži. Hned tak něčeho se neleknu, ale tohle se mi fakt hnusí, tím spíš, že se někteří ještě trochu hýbali. Domácí okamžitě vystřelili a hráběmi a lopatou ty potkany zase hromadili a pes se mohl zbláznit. Akčně zavřeli psa, vrátili potkany pod deku a my vrátily oči zpět do očních důlků a nenápadně odložily zapůjčené hrnky na schody do domu, protože už je zcela určitě nebudeme potřebovat.

Vysvětlení za strany paní Lídy bylo opradvu shoking. Těsně, než jsme zazvonily, dodělávala čistou podestýlku v chlívku, aby to tam bylo voňavé a pěkné, až přijdeme. Jenže najednou uviděla potkana a ten zaběhl  pod podlahu z panelu. Tak ten panel manžel heverem trochu zvedl a vyplašil asi 30i člennou rodinku těch hnusných potvor. Potkani se okamžitě rozutekli a zatímco my jsme nic netušíc čekaly venku před brankou, tak na dvoře probíhal masakr nejtěžšího kalibru....... BRRR

A to je všechno. Po včerejšku už nechci vidět do smrti ani kozy, ani jejich mléko a  ještě dlouho budu mít před očima tu nepopsatelnou spoušť.

P.S. Kdyby tenhle zážitek popisoval pes paní Lídy, určitě by ho nadepsal:"Nejkrásnější den mého života."

středa 30. srpna 2006