Mám bratra!

Nikdy jsem ho neviděla, ale teď vím, že je milý

Už jsem se několikrát zmínila, že jsme velmi malá rodina. Několik generací jedináčků po sobě jdoucích má za následek, že když se pak mají pořádně oslavit nějaké narozeniny a pozve se veškeré příbuzenstvo, všetně toho vzdáleného, tak je nás osm.
Někdo by mohl  namítnout, že huráá, alespoň nemusíme kupovat dárky 100x do roka a nemusíme se s nikým  dohadovat, kdo zdědí kredenc po babičce, ale ta frustrace malou rodinou tu prostě je.

Pak se ovšem musí hledat náhradní řešení.
Ne, nebojte, nechci si koupit vašeho dědu, ani zhýralého bratrance. Ani ne vašeho úspěšného bratrance (i když o tom by se možná dalo uvažovat..).

Šla jsem na to od lesa a řekla jsem si, že si svého bratra zhmotním zde na blogu. Prostě bych o něm psala, jako že existuje a všichni (včetně mě) by si mohli myslet, že ho fakt mám.
Mohl by být hlavním hrdinou mnoha úsměvných historek, mohla bych s ním řešit peripetie jeho života a následně se s ním hádat a usmiřovat, klidně by mohl mít i svoji vlastní rubriku. Třeba by rád občas něco i napsal. Hlavně o politice! Politickými úvahami si totiž tenhle blog  špinit nechci, ale občas bych ráda něco vykřičela do světa a v tu chvíli by mohl zaskočit vzdělaný bratr, a bylo by to pěkně na něm. Takže poslední měsíc jsem před usnutím přestala počítat ovečky a začala vymýšlet bráchu.

Není to žádná legrace. Přece nestvořím nějakého hňupa!

Můj bratr by mohl mít tak 27-28 let, vím jistě, že je ještě svobodný (aby ty zážitky s děvčaty nemusel tajit před manželkou), je 185 cm vysoký (teda nevím po kom, ale to jedno),
vzhledově je to takový nenápadný typ, ale má moc hezký úsměv a pěkné zuby.

Velkou fušku mi dalo jeho zaměstnání. To není jenom tak, rozhodně bych nechtěla nějakého frajírka manažera, co má patent na rozum, neomylný vkus minimalisty, teréňáka Volvo XC90 a létá na zápasy anglické ligy.
Ten by mě určitě neměl rád. Já jsem taková obyčejná a to by se mu nelíbilo.

Nejraději bych měla nějakého počítačového šílence, co zná každou novinku, staral by se mi o kompjútr a vysvětlil by mi ty miliony věcí ze světa nul a jedniček, nad kterými mi kolikrát zůstává rozum stát. Jenže to by neprošlo, protože každý, kdo má alespoň jedno oko vidí, že mám "typizovanou" šablonu, ve které si neumím nahradit tu fotku cizí paní za jiný "osobnější" obrázek a zpřehlednit komentáře, aby bylo alespoň první slovo tučnějším písmem a každý komentář odskočený o jeden řádek, protože takhle se v tom guláši ani prase vyzná. A přitom, já mám ty komentáře tak ráda!
A kdyby mi to brácha neupravil, tak mi na toho programátora nikdo neskočí.

Pak jsem probrala ještě fůru profesí, což mi zabralo hodně večerů, neboť já usínám rychle a moc toho zase vymyslet nedokážu (co se týká těch oveček, znám jenom ty první tři a psa, pak už vždycky spím).
Jak to dopladlo?
Je ekolog. Nevím přesně, co je jeho náplní práce, ale vím určitě, že má rád přírodu, hodně fotí, je ochoten nechat se přivázat na komín chemičky a mít z toho problémy s policajty a když jede do Bulharska, tak moře ani nevidí, ale má kompletně prochozené Rodopy.
Je dost individualista, rád se toulá po horách a sbírá minerály a pravěké zkameněliny. Obléká se obyčejně, ale nesnáší uměliny a miluje, když jeho bundy mají hodně kapes.
Má svůj jednopokojáč po naší babičce, ale na jídlo chodí k rodičů a mamka mu stále pere, ale já mu za to nadávám, protože už je dost starý na to, aby se o sebe postaral sám. Ale přitom, mu nosím buchty, kdykoli peču, protože vím, že je má rád.

A taky vím, že má rád mě a že se na něj mohu naprosto spolehnout.

Škoda, že neexistuje...