Na dovolenou jedině do Kurvaserské ulice

díl první

Mrholí, tmavě šedý mrak je zaražený o střechu protějšího domu a netopí se.
Jako výchozí situace pro něco příjemného to není zrovna nejlépe připravená scéna.
Naštěstí proti takovým situacím existuje obrana. Otáčím žaluzie tak, aby mi zmizel z výhledu ten nevlídný mrak a vracím myšlenky do léta, kdy krásně svítilo sluníčko a my vyráželi na dovolenou na jižní Slovensko.

Po dlouhých letech bez dovolené se mi ten výlet zdál stejně skvělý, jako pozvání na soukromou pláž luxusního hotelu na Floridě. Kývla bych na všechno, tak moc jsem potřebovala někam vypadnout.
Tuhle dovolenou vlastně vymysleli moji rodiče (65 let) a otcův bratr (69) s manželkou (58) a nabídli nám spoluúčast, hlavně proto, že potřebovali někoho, kdo by je vozil po výletech. (Néé, teď jsem škaredá, samozřejmě, že nás chtěli sebou, protože nás mají rádi.)

Naše zámečnická dodávka se dá operativním přidáním sedaček měnit z vozidla pro dovoz materiálu na devítimístný minibus, což výrazně zvedá naši tržní hodnotu pro pozvání na společnou dovolenou.

Strejda Karel zařídil pro všechny ubytování přes svůj bývalý podnik a mohlo se vyrazit.
Cílová stanice Meder (dříve Čaĺovo)  - ve výše uvedené sestavě spolu se mnou, manželem a Alex 7 lidí. Vlastně nic moc, ještě jsme mohli vzít dva.
Vyrazili jsme brzy ráno, kdy ještě nebylo velké vedro. Lodivoda s mapou dělala Alex, která má dobrý orientační smysl, jen občas trochu perlila.
"Tati tady už musíš zahnout doprava." řekla, když jsme projížděli kolem Váhu.
"Nemůžu, nikde tu není most."
"Ale já v mapě most mám, podívej se pořádně!"

A za chvilku.
"Nevíte, kdy už bude ta šála?"
???????
"Jaká šála, Alex?"
Při vjezdu do Šaly: "Vidíte, než jste mi odpověděli, tak jsme tady."

Jinak cesta ubíhala pěkně v družné náladě. Zejména strýci Karlovi a jeho Květě, neboť oni jsou čerství novomanželé a jejich cukrování bylo zábavnější než výlet do zoologické zahrady :)).
Za pár hodin jsme byli na místě.

Kurtaserskou ulici jsme našli v místě s deseti ulicemi celkem snadno.

Při Alexině otázce: "Mami, není těch  dvanáct stovek za týdenní ubytování nás třech nějak málo?" jsem ještě žádné zlé předtuchy neměla.
Při zvonění u pěkné branky taky ještě ne, ale když nás domácí mile zavedl do garáže se slovy:"Tohle je náš nejlepší pokoj," plně jsem pochopila smysl Alexina nevinného dotazu.
Tady nebudu ani minutu, pomyslela jsem si, když jsem uviděla i zbylé dva nízkorozpočtové pokoje zbudované z bývalého chlívku pro kozu a kuchyňku, nepochybně dříve kurník. 

"Jedu najít hotel," oznámila jsem rodině a v návalu zoufalství jsem přejmenovala Kurtaserskou ulici na Kurvaserskou.
 
"Sedni si, uklidni se, já ti uvařím kafe, všechno bude v pohodě," vrhla se uklidňovat situaci moje hodná maminka, ale z utěšování ji vyrušil proud řevu a nadávek, který vycházel z "kuchyňky", kde se Alex svými dlouhými blonďatými vlasy nalepila na hodně starou a hodně naplněnou mucholapku.
Vybíráním lepkavých vysušených muších křidýlek a tělíček z Alexiné bohaté hřívy jsem zahájila uklidňovací terapii a než bylo kafe vypité, byla jsem v klidu, protože jsem přece na dovolené a proč bych si tedy nenechala i oblízat nohy od divného psa pana domácího.

Divný pes byl z rodu těch smíšených ras, které mají rádi jen jejich majitelé, protože všichni ostatní by ho označili za ohavného. Dostal od nás jméno Hafuča. Že se tak jmenuje doopravdy, jsme se dozvěděli až v průběhu pobytu a překvapila nás objektivita, jakou pan domácí předvedl, když pro něj hledal jméno.
Moc dlouho jsme se v místě našeho luxusního ubytování nezdrželi, hodili jsme zavazadla každý do svého chlívku a upalovali na koupaliště, protože proto jsme sem přijeli a když se počasí nezkazí, tak je vlastně jedno, kde sebou v noci člověk plácne, když brzy ráno zase rychle vypadne.
A nebylo to drahé, Alex měla pravdu.

Pokračování zítra...