Představuji si tvou ruku, jak mě hladí

mohli jsme se mít rádi, ale vždycky to nevyjde. 

Původně jsem si chystala povídání o vaření čaje, kteroužto taškařici jsem už nekolikrát slíbila a odložila.
Jenže dnes ji musím opět odložit.
V noci se mi totiž zdálo o Lukášovi. A to se nedá jen tak přejít, protože o něm se mi už dlouho nezdálo.

Lukáš, to je staré historie, jeden z těch větších korálků navlečených na niti života.

Poznala jsem ho, když mi bylo sedmnáct.
Moje neotesané dítě by řeklo:" Ale to už si, mami, přece nemůžeš pamatovat!"

Ó, ano. Pamatuji si to, víc než dobře!
Seděly jsme s kamarádkou v lesoparku na opěradle lavičky a kolem šla partička kluků. Zastavili se u nás a začalo obvyklé hecování a předvádění a natřásání peří na obou stranách a nakonec se to stočilo na docela dobrou zábavu, že jsme se rozcházeli až za tmy. Celou tu dobu mě elektrizoval pohled hezkého tichého kluka. Bylo to tak silné, že jsem ho nemohla vyhnat z představ celý následují týden.
 
Pak jsme se potkali znovu, na stejné lavičce, jenže tentokrát jsem si tam četla a byla sama a on šel také bez kamarádů.
Přisedl si za mnou a řekl: "Pamatuješ se na mě? Já jsem ten Lukáš, jak jsme se tu bavili minulý týden."
Abych se nepamatovala!
Srdíčko plesalo, vibrace vibrovaly a já si přála, aby se zastavil čas.
Moc pěkně jsme si povídali, ale ani náznak ničeho víc. Asi za dvě hodinky už jsem musela jít domů, do jeho pohledu se vkradl lehký výraz posmutnělého psa, na rozloučenou mi dal takovou rychlou šišatou pusu a to bylo všechno.

Myslela jsem na něj moc.

Jeho milý obličej jsem měla před očima každý den a bez představy, že mě drží za ruku nebo mě hladí po těle bych vůbec nemohla usnut.
Jenže letěly dny, pak týdny, měsíce a on se snad ztratil ze světa.
Obrázek jeho obličeje blednul a blednul, až by nahrazen jiným obličejem a pak ještě jiným, tak jak to sedmnáctileté holky mají.

Uplynuly čtyři roky, já se mezitím stihla vdát a rozvést, naučit se a odnaučit kouřit a hledala jsem si nějakou novou, lepší startovní pozici k novému životu.

Proč jsem zrovna ten večer seděla sama v jedné kavárně v centru města už nevím, ale vím dobře, že kolem osmé hodiny vkročil do kavárny Lukáš a já ztuhla, jakoby mě polili studenou vodou a pak horkou a pak zase studenou.

Okamžitě mě uviděl, uhnul očima a sedl si jinam.
Asi na někoho čeká, pomyslela jsem si a pod pojmem "někoho" jsem si jednoznačně představila vysokou hezkou blondýnu.
To se mi občas děje.
Jenže nikdo nepřicházel. Ani blondýna, ani bruneta, seděl tam SÁM!

Dvacet minut uběhlo, on se po mě ohlížel, až najednou vstal a přišel k mému stolu.
"Ahoj, čekáš na někoho?"
"Ne, zabíjím večer."
"A můžu ho zabíjet s tebou?"
Ano, ano, ano řvalo mé já, ale navenek lhostejně prohodilo:"Uvidíme, posaď se."
"Jestlipak víš, jak jsem tě kdysi miloval?" začal nečekaně.
"Jo? A jak se to projevovalo?"
"Nedělej si srandu, já se kvůli tobě trápil celé noci."
Začala jsem vypadávat z role blahosklonné suverénky a obličej se mi protahoval údivem.
"O čem to mluvíš? A proč o tom nic nevím?"
"O tom nic vědět nemůžeš. Já jsem se strašně bál, že bys mě nechtěla."
"Jak jsi přišel na to, že bych tě nechtěla, já myslela po tom setkání v parku, že se zase ozveš..."
"To setkání v parku nebyla náhoda. Já za tebou chodil tři dny, než se naskytla vhodná příležitost. To vyšlo bezvadně. Jenže pak ta nepovedená pusa a ty ses tak tvářila... a já neměl odvahu už ti přijít na oči.
Pak jsem šel na vojnu a teď pracuju v Praze."

Ach. Co na to říct? Přiznat se jak moc jsem ho chtěla? Má to teď po letech ještě cenu?
Má!
Řekla jsem mu všechno. Při posledních větách už mě držel za ruku a já ho cítila blizoučko vedle sebe a pomalu přestávala registrovat zemskou přitažlivost.
Kolem jedenácté nám číšník naznačit, že máme zaplatit a vypadnout a my se octli na ulici dva bloky od mého bytu.

Nikdo by mě nepřinutil, abych tu jeho ruku pustila.

Pak už jsme toho moc nenamluvili. Vše bylo řečeno, slov nebylo potřeba.

Všechny moje dávné představy se začaly pomaloučku plnit.
Nikdo nespěchal.
Před námi byla celá noc a každý dotek bylo třeba si vychutnat a vynahradit si tu dlouhou dobu, kdy jsme o tom jenom snili. Nemysleli jsme na to co bude, žili jsme jen pro to, co jsme cítili v tuhle chvíli. Bylo to nádherné  a nesdělitelné.
Ráno nás zastihlo naprosto nepřipravené se rozejít. Vůbec nešlo se odtrhnout.

Život není červená knihovna, bohužel.
Každý jsme měli svůj život a loučení bylo hodně těžké. Naše cesty vedly tak odlišným směrem, že nemělo smysl vymýšlet si lži o tom, jak se znovu setkáme a jak se budemem mít rádi, i když to bolelo.
Na rozloučenou mi řekl:"Prožili jsme spolu něco úžasného, co se nedá už nikdy zopakovat. Určitě se v životě ještě mockrát potkáme a třeba se jenom pozdravíme, ale já si vždycky, do konce života, budu pamatovat tu dnešní noc a já mrknu na tebe a ty na mě a oba budeme vědět, že to dnes v noci bylo nejkrásnější."

Potom jsme se ještě chvilku loučili a pak se rozešli každý zpátky do svého života...