Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

úterý 2. ledna 2007

Není to morbidní,

když se to musíKrásné mrazivé ráno. Obrovský měsíc, těsně před úplňkem, se schoval za les a uvolnil místo nesmělému slunci.
Prvních pár dnů v novém roce jsem vždy vzorná. Proto i dnes ráno není mou první myšlenkou co si dám k snídani, ale CO BUDU DĚLAT. Myšlenka, která mě v únoru, březnu nebo červnu už nenapadne.
Ideální počasí na to, abych vytáhla uložené peřiny (z peří!) ze suterénu postele a pěkně je nechala na dvoře na sušáku provětrat. Babička by měla radost.
Nikdo už pod nimi léta nespí a stejně je mi líto je vyhodit. Asi pro ten pocit, že kdybych chtěla, tak bych mohla... zachumlat se do  měkoučkého...
Jak se pod nimi v dětství krásně stonalo. Byla jsem mimořádně otužilé dítě a nikdy jsem moc nemocná nebyla. O to víc jsem si pak hýčkala sebemenší náznak rýmičky nebo kašlíčku, abych alespoň jednou v roce byla ta obletovaná chudinka s čajíčkem v posteli pod peřinou.
Dnes už všichni spíme pod jakýmsi vynálezem chemického průmyslu, poté, co se ovčí přkrývky dramaticky neosvědčily a letěly po měsíci užívání zpět k dárci a odtud zřejmě do propadliště dějin.
Ovšem ke vzpomínce na peřinu patří i kohoutí kokrhání.
Babiččin kohout byl fenomén, kterého jsme všichi milovali a někteří (zejména tatínek) se ho i báli. Bez jeho zakokrhání by nebylo možné začít den. Celé prázdniny, které jsem bezezbytku trávila u babičky to jeho kykyrykííí bylo signálem pro všechno.
Pak už jen stačilo kdykoliv v roce slyšet kohouta a okamžitě jsem byla v duchu zpět u babičky, na tom nejlepším místě na světě.
Mám štěstí. Sama žádnou drůbež nepěstuji, ale naštěstí v sousedství bylo vždy kohoutů dost.
Jejich kokrhání mě spolehlivě vrací do dětství pod načechranou peřinu a poslední ukradené minuty spánku mě přenesou v čase i prostoru do vlídného babiččina obýváku, kde bylo moje prázdninové útočiště.
Kohoutů ubývá. Poslední dobou už slyším pouze jednoho a nebudu zapírat, že mám o něj strach.
Nevím komu patří, jeho hlas se nese přes několik zahrad, ale až ho jednou neuslyším, bude to smutné ráno.
Pak si asi budu muset koupit svého. A slibuji ti, můj budoucí kohoutku, že nikdy neskončíš na víně.
Ale nikdy neříkej nikdy. Možná, že jo. Může se stát, že budu s tebou sedět na dvoře a se sklenkou vína vyhlížet ráno.
A ty pak přikráčíš, projdeš kaluží červeného nebo bílého, obejdeš převrácenou láhev a v duchu se budeš ptát, proč tady ta Bára spí na dvoře a nejde se pěkně zavrtat pod peřinu.
   
 

14 komentářů:

  1. NádheraDokážu si to všechno živě přrdstavit.

    OdpovědětVymazat
  2. Báro...!Ty mi tedy dáváš! Víš, jak ráda bych si ho nechala? Jak já mám ráda kohoutí kokrhání? Pro podobné vzpomínky? Ale to bych asi musela žít na venkově. Když se tady po půl páté ranní začaly otevírat okna a psi v okolních domech se divoce rozštěkali, byla jsem zoufalá. Bylo jasné, že je s ním konec.Navíc je ten chov v hlavním městě snad i zakázán. Nějakou vyhláškou. Říkali sousedé.

    OdpovědětVymazat
  3. tak já se po letech spaní pod těma umělýma věcma vrátila k tomu peří protože peří znamená, že nemusím mít patery ponožky a čtyři přehozy:-))

    OdpovědětVymazat
  4. Báro,krásné zamyšlení... kohoutí kokrhání se u mě rovná ránům u našich na chalupě... a s těmi dekami (i pro Mod.), možná že hřejí více, ale ať je z čeho je, nechápu jak se mi za noc povede rozepnout (nebo v horším případě urvat) všechny knoflíky od povlečení, takže deka ráno prostě vyklouzne ven z \"obalu\" :)) A podotýkám, že knoflíky mám u nohou - vždycky!

    OdpovědětVymazat
  5. Mirko, škoda, že nejsem pražský primátor! Dovolila bych vyhláškou chovat kohouty a zakázala bych chovat opilce.Mod, já to tušila! Ten vnitřní hlas \"nevyhazuj teploučké peřinky\" mi chtěl asi sdělit totéž co ty ;)Kamiliči, to bude divokými sny! Přizej se, o čem se Ti zdává? Nebude v tom Bond 007?

    OdpovědětVymazat
  6. U nás v nestřediskové to funguje trochu jinak. Pan \"zaplotem\", jinak už popsaný nerudný dědek, má hejno slepic a krásného výkonného kohouta. Ten přes den neztrácí čas a plní manželské povinnosti a to fest. EF /exmanželka jako Erste Frau/ se tu významně na něj a zpět na mně podívá a nevím nad čím přemýšlí, to je jedno. Prostě, ráno vstanu a vypustím jezevce a ti začnou ječet, na cokoliv. Vzbudí pana \"zaplotem\", ten otevře kurník a kohout kokrhá. Nerudná sousedka s kritickým nedostatkem zinku prská z okna a mně zažíná Nový hezký den.

    OdpovědětVymazat
  7. Buteo,takže ty vstáváš před kohoutem?!To bych neuměla. Ale musí to tam u vás být zajímavé :)))))

    OdpovědětVymazat
  8. Taky bych spala pod peřím, ale tělo mě zradilo :-( S oteklýma očima a ucpaným nosem musela jsem ho nedávno vyměnit za tu umělinu.

    OdpovědětVymazat
  9. btwúvahy o kohoutovi na víně jsem zmiňovala v listopadu po návštěvě Třeboně, kdy po dvě rána, hned po 3. ranní, kohout!

    OdpovědětVymazat
  10. Magrátko,takhle mě zase alergie doživotně připravila o pobyt na rozkvetlé letní louce.. :((Mod, když musíš, tak musíš. Jsou situace, kdy je pobyt kohouta na víně a následná konzumace naprosto nezbytná :)))

    OdpovědětVymazat
  11. Báro,007 v tom asi nebude, protože James se většinou před spaním zabývá činností opačnou, než je zapínání knoflíčků (ergo na nějakém povlečení:)

    OdpovědětVymazat
  12. Kamiliči,já chtěla jen jemně naznačit, jestli se ve snech třeba nepereš...ale jak naznačuješ, to rozepínání knoflíčků je taky možnost :))

    OdpovědětVymazat
  13. Báro,sakra, ale to jsem si naběhl!! :)

    OdpovědětVymazat
  14. Kamiliči,:))))))))))))

    OdpovědětVymazat