Nešahej mi na krk!

Můj nejčastější výkřik, když po mě  Hurvajs něco chtěl 

Skoro výročí.
Dnes je to přesně dva roky, co ke mně do baru přišel Manažer místního sportovního klubu.
A protože čas jsou peníze, rozhodl se neplýtvat a hned na mě vypálil:"Báro, něco bych od tebe potřeboval. Koupili jsme z Ostravy nového hráče, ale potřeboval bych ho trochu ohlídat. Alespoň ze začátku."
"Vypadám snad jako krotitelka?"
"Myslel jsem, že bys ho zaměstnala. Na částečný úvazek, nepravidelně. Dopoledne má tréninky, odpoledne fitko, posilovnu, masáže a večer by byl tady a neměl by žádný čas na průsery."
Někdy bych výpomoc uvítala, tak proč ne.
"Tak ho přiveď," zněla ta moje věta, která mě za pár týdnů málem přivedla do blázince.
Přírodní úkaz jménem Hurvajs se přišel ukázat asi za 14 dní.
23 let, modrooký blonďák, menší postavy, ale na první pohled vymakaný sportovec.
Veselý úsměv, tykání od první věty, všechno si prohlédl a rovnou se zeptal na výši výplaty.
"Co umíš?" otázka na otázku, to je moje oblíbené.
Pokrčil rameny.
"Tak víš, co? Sedni si dozadu a napiš mi tam krátký životopis, já si to přidám ke smlouvě, ať vím, co máš v sobě za kvality."
Půl hodiny se krčil na židli, pak přišel, že prý si ten životopis napíše doma, tady se nemůže soustředit.
Za hodinu volá Manžer:"Přišel za mnou Hurvajs, že ho posíláš, že mu mám napsat životopis."
Cha cha. To je ale potvora. "Tak ho vyhoď, ten životopis ať napíše sám a ne na počítači, ale rukou, ať vidím, co je zač."
Druhý den přišel s kusem linkovaného papíru a z dětským písmem napsaného textu jsem se dozvěděla, kde všude hrál, že si kvůli sportu nestihl udělat maturitu, pak ho na půl roku zaměstnal jeho strýc ve skladě své firmy, ale protože nebyl čas na trénink, ze skladu odešel a od té doby byl střídavě na pracáku nebo v nějakém mančaftu.
Hochu, tebe nikdy, bylo moje okamžité rozhodnutí a to jsem ani neděděla o té podmínce za ublížení na zdraví, při nějaké rvačce.
Jenže...
Zkrátím to .... ukecali mě. Manažer, trenér, že na něj taky dohlídnou, až jsem podlehla.
Řekla jsem si, že tříměsíční zkušební lhůta je poměrně dlouhá doba a během ní se uvidí.
Hurvajs mile překvapil.
Pouze mu dělalo velké problémy dodržovat štábní kulturu, co se týká oblečení, protože se mi nepodařilo mu vysvětlit, že divoké tričko za 2 litry není lepší než bílá košile za 500.
"Hurvajs, jaktože máš rifle a tričko?"
"Ty rifle mi přivezl brácha za Švýcarska, na ty tady můžou všichni leda čumět! Víš, co stály?"
"Mně je jedno, kolik stály. Jednou pro vždy: rifle NE! A pokud nejsi schopen mít košili, jsem ochotna ustoupit a domluvit se na tričku s límečkem a BEZ nápisu."
"Báro, ne."
"Pak se nemáme o čem bavit."
"Žádné tričko není bez nápisu!"
"No vidíš, tak si kup konečně alespoň jednu košili! Nebo raději dvě. Jinak se nemáme o čem bavit a já volám Manažerovi, že tady končíš."
Rázem byly tmavé kalhoty a několik nových košil.
Tři měsíce uplynuly jako voda a pracovní smlouva byla, kvůli pracáku, který předběžně slíbil dotaci a posléze nedal, na dobu neurčitou.
Hurvajs prudce změnil pracovní morálku na styl "přece se nepřetrhnu."
Ožíval jen když přišli jeho spoluhráči, to machroval o sto šest, nebo nějaká pěkná dívka v optimální věkové kategorii.
Jinak byl schopen proklimbat celou praconí dobu, sedíc na přepravce, unavený z tréninku.
Po pěti, šesti měsících bylo jasné, že nikdy nemám ignorovat prvotní instinkty.
Stále veselý, v dobré náladě, práce nikde.
Reagoval neochotně pouze na přímé pokyny, sám od sebe ani ň.
Začalo mě to pěkně ubíjet.
Ostrý rozhovor na sebe nenechal dlouho čekat. Jenže on si to vzal osobně, jakoukoliv kritiku si bral jako útok na svoji dokonalost a přestal úplně komunikovat.
Skvělé prostředí pro práci. Kdybychom pracovali v kanceláři, tak je dusno, ale je to jen naše dusno. Takhle kolikrát napětí zaregistrovali i zákazníci a to mi prudce vadilo, protože oni si sem chodí odpočinout a ne se dívat na něčí nafouknutý ksicht.
Druhý ostrý rozhovor.
Hurvajs si vzal dovolenou a já si myslela, že dá výpověď.
Po 14ti dnech se vrátil veselý, ochotný, tak jako na začátku.
Od spoluhráčů jsem se dozvěděla, že měl namále i v týmu. Začal se chovat jako primadona a to v kolektivním sportu nejde. Trenér mu pohrozil, že ho nebude stavět na zápasy a to asi zabralo. Méně zápasů znamená i menší peníze a to je ta nejlepší motivace.
Všimla jsem si toho už předtím, že mu o peníze jde až v první řadě. Jeho finančně vychtralé kousky bavily společnost kamarádů nejeden večer.
Těžko se mi popisuje náš pradivný vztah. Na jednu stranu mu šéfuju a nesnáším jeho familiární chováni k  zákazníkům, na druhou stranu stejně se chová i ke mně, ale to z jakéhosi nepochopitelného důvodu toleruji. Absolutně nevycválané chování ročního necvičeného vlčáka odjakživa formované pouze prostředím mužských sportovních šaten.
Na druhou stranu vynikající společník na každou pařbu a taky na jakýkoliv obchod, kde má někdo jiný prodělat.
Svým způsobem ho nemohu vůbec vystát, ale kdybych s ním nemusela být v žádném pracovním vztahu, tak bych si s ním klidně někam vyrazila. Třeba jako tehdy, když slavil narozeniny a já mu slíbila samostatný příspěvek.
Zaslouží si ho.
V klubu už dohrál, před pár dny mu to oznámili. Jeho výkonnost šla prudce dolů a už ho nechtěli ani nikde jinde, protože pověst o jeho lenosti a fungování jen pod hrozbou trestu se roznese lehce po všech klubech ligy.
Vrací se domů, u mě dal výpověď a já ho asi už nikdy neuvidím.
Ani nevím, zda cítím lítost nebo úlevu.
Na cestu do další etapy života jsem mu popřála víc zodpovědnosti. Jestli mě pochopil, netuším...