Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

sobota 13. ledna 2007

Syndrom pivovarského koně

pozornost je vypnutá, činy řídí osobní autopilot.


Znáte tu situaci, kdy jezdíte pořád stejnou trasu a pak najednou máte jet jeden den jinam a na notoricky známé křižovatce stejně zahnete tam, co každé ráno?
Čtyři roky jsem vozila dceru do školy. Stále jedna cesta ve stejném čase. Absolutní automatika. Nejhorší to bylo vždy první týden letních prázdnin. Přinejmenším dvakrát jsem ráno k té její škole zahnula.
A tehdy se zrodil památný výrok mého muže:"Ty jezdíš jako pivovarský kůň. Ten taky neumí jinou trasu."

A syndrom pivovarského koně byl na světě.

A můžu říct, že se hezky ujal.

Bratranec s manželkou byli v létě na Krétě. Kromě všech krás, které tak pěkně popsal Buteo, tam byl také jeden zásadní problém.
Staří Kréťané nepočítali s rozmachem turistického ruchu na počátku třetího tisíciletí po Kristu a vybudovali kanalizaci tak lajdácky, že dnešní majitelé hotelů mají problémy s její nedostačující kapacitou.  A tak managementy hotelů museli vymyslet opatření, která zajistí plynulý průtok splašků tak, aby se nemuselo nic přebudovávat a zvětšovat.
Na každou toaletu se umístil koš na odpadky a několik cedulí v mnoho jazycích, že po vykonání jakékoliv potřeby se MUSÍ použitý toaletní papír vhodit do koše a NESMÍ se vhodit do záchodu. Jinak se zacpe odpad a nastanou velké problémy.
Desetkrát na to člověk myslí a pak po jedenácté udělá automaticky to, co je zvyklý čtyřicet let dělat doma a vhodí papír do záchodu.
A neštěstí je tu. Opravdu to fungovalo tak, jak bylo popsáno v hotelové brožuře. Po spláchnutí se voda vrátila a zaplavila podlahu a už to nebyla jen čistá voda.
Hotelový udržbář úpěl a naříkal, svolal údržbáře ještě z okolních ubytovacích zařízení a viník bratranec tam stál jako na pranýři a stálo ho to nemálo euro, aby nebyl veřejně oběšen.
"Oni se mě pořád ptali, jestli jsem to udělal schválně, ale vysvětli někomu anglicky, že to byl syndrom pivovarského koně!" vykládal mi pak po dovolené.

Já už autem ke škole nezahýbám, ale občas se u mě syndrom přece jen projeví. 
Naposledy to bylo, když si po roce používání digitálního foťáku bez optického hledáčku zase ten foťáček dala pěkně k oku...

26 komentářů:

  1. :-)Já takhle po pivovarsku hezky den co den vycouvávala v práci z parkoviště. Nastartovat, rozsvítit světla, zařadit zpátečku, prudce zatočit doprava a šlápnout na plyn, pak přeřadit a rozjet se k domovu. Několik měcíců to bylo v pohodě, pak si za mé auto kolega jednou zaparkoval Avii.

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to je člověkrychle probraný. Počítám, že ta Avie neuhla...

    OdpovědětVymazat
  3. Počítáš dobře. Měla jsem jet do Prahy, za mým tehdy ještě ne manželem na vánoční večírek, v kufru mi vybouchnul lak na vlasy, do zadního okna mi kolega přilepil isolepou karton, abych dojela do servisu. A mlj tehdy ještě ne manžel, když se to dozvěděl, neměl žádné chlapské řeči, nebyl ironický, naopak mi na druhý den přivezl z Prahy své auto k používání do té doby, dokud nebude moje opravené (6 týdnů).Uznej, tohohle chlapa jsem si prostě musela vzít :)

    OdpovědětVymazat
  4. Jo, uznávám! Takových není moc, opravdu vzácný druh.

    OdpovědětVymazat
  5. Na mě to sedí jen z části. Vysvětlím. Teď, když se nic neděje, sousedka /píEF/ je u dcery v Němcích, jsem celé dny sám se psi a kočkami. Mluvím jako rapl se zvířaty a někdy se přistihnu, že vůbec nevím, co jsem dopoledne dělal, ale vše je hotovo. Nazval jsem to ne tak hezky, ale syndrom bílé myši v bludišti. Mail jsem poslal a díky.

    OdpovědětVymazat
  6. No pokud se nic nestane je to v pohodě. Já se občas přistihnu, že poté co projedu notoricky známou trasu si nějaký právě projetý úsek vůbec nepamatuju. To už mám pak nahnáno.

    OdpovědětVymazat
  7. To mám taky,ten syndrom (teda občas:) Když jsme se v práci přestěhovali z konce města A na konec města B, tak jsem ráno co ráno sedl na tramvaj, která jela na konec města A... trvalo to pár dní, než se \"přehodila výhybka\":))

    OdpovědětVymazat
  8. Buteo, já mám ještě pocit \"kybernetické myši\" a to je vždycky, když s autem kroužím po těch šílených nadjezdech a podjezdech u dálničních přivaděčů, hlavně v Německu.Šnečku, a nedej bože, kdyby na takovém notoricky známém úseku změnili značkami třeba přednost v jízdě!Kamiliči, nedávno jsme přehodili ledničku ze špajzu do kuchyně. Kolikrát denně myslíš, že jdu pro něco z ledničky do špajzu?!

    OdpovědětVymazat
  9. papir do kose,tak to je zase muj syndrom, kdyz prijedu do cech. jdu nekam do restaurace a odhazuji papir automaticky do kose. jen kdyz tam kos neni, dojde mi, co to delam za blbost....

    OdpovědětVymazat
  10. Pajo,je to jasné: jiný kraj, jiný mrav. Teď jde o to, na co je člověk více zvyklý :)

    OdpovědětVymazat
  11. Báro,já nevím, tak asi dvacetkrát? Takové stěhování něčeho někam a naopak by se mělo zakázat!! :))

    OdpovědětVymazat
  12. Kamiliči,nejhorší je posměch ostatní rodiny.. :))A dvacetkrát denně do ledničky nejdu, i kdyby byla na starém místě!!!

    OdpovědětVymazat
  13. Báro,ano, ano. Já možná dvacetkrát jdu. Ale sedmnáctkrát si nic neodnesu, jednou je to jablko, jednou potají ukousnu dvě kolečka salámu+dvě okurky, co jsem zavařoval.. a jednou pro ingredience k večeři.. Kdybych pokaždé něco odnesl, to bych se asi neunesl:) Zatím je to ale únosné a BMI je v normě. Teď jsem zaslechl, jak zafrkala vana-zebra, abych nepoužíval takové sprosté zkratky:))))

    OdpovědětVymazat
  14. Kamiliči,že ty se tam jdeš 17x pokochat těmi krásně a chutně zavařenými okurkami?Náš tatínek, když něco vlastnoručně zavaří, tak chodí po sousedkách a všem to ukazuje a těší ho, jak ho všechny obdivují a závidí naší mamince :))

    OdpovědětVymazat
  15. Báro,úúúps, no asi tak nějak.. :) A na okurky se koukám dívat i do špajzu, kde jsou uskladněny pěkně jako armáda ty neotevřené... ale už se zásoby tenčí... díky mně hlavně:) Přesně podle hesla: Co sis zavařil, to si taky sníš! :)

    OdpovědětVymazat
  16. Tedaaaa......já bych si dal vokurčičku... nějakou menší - voni sou takový...křehčí /slint/

    OdpovědětVymazat
  17. Galahade,tak jo, ve tři je sraz u Kamiličů před ledničkou!

    OdpovědětVymazat
  18. Včera jsem zase zabrousil do špajzu a místo kochy-kochy jsem s hrůzou zjistil, že zbývá už jen 6 (slovy ŠEST) sklenic... už ať je červenec a tentokrát to vidím na patnáct kilo:)A pak si dáme ten sraz:))

    OdpovědětVymazat
  19. Kamiliči,pak je vezmi k nám do garáže.

    OdpovědětVymazat
  20. Báro,obávám se, že jsem s okurkami na tom podobně, jako onen \"myslivec\", co měl hlídat salámy ve Slavnostech sněženek:)) Ale kdyby zůstaly, donesu na ochutnání!! A chválit!!

    OdpovědětVymazat
  21. Kamiliči,už trénuju to chválení, úplně cítím, jak jsou malé, křupavé, jemné, voní koprem a kolečka mrkviček jsou vánočními formičkami upraveny do tvaru srdíček a hvězdiček, aby i oko labužníka dostalo svoji odměnu ...ááách

    OdpovědětVymazat
  22. Jěžíši...to mě nenapadlo, kolečka mrkviček vykrajovat do tvarů ... ááááchh!!!!(doufám, že mě u toho neuvidí maminka...to totiž nevysvětlíš:))

    OdpovědětVymazat
  23. jo kamiličovy okurky...vzpomínám si na jednu session u karet, kterou jsme strávili tím, že nám Kamil nadšeně vyprávěl, kde ty okurky sehnal,jak je bude zavařovat, jak kvůli tomu bude muset ráno vstávat...Jak znám Kamila, tak si ty sklenice okurek i fotí (stejně jako každý hříbek, co najde v lese), překvapuje mě, že fotodokumentaci svého kuchařského umění ještě nedal na blog.

    OdpovědětVymazat
  24. Čagi,neprozrazuj zase tak moc;-))

    OdpovědětVymazat
  25. to ani nemusím...oni už tě odhalili: pragmatik Kamil, fotka tvé garáže. Jen ta fotka zavařených okurek ještě chybí:-)))

    OdpovědětVymazat