Inspirace kresbou

Někdy se stane, že člověk přijde na oblíbený blog, něco uvidí a myšlenky se mu neposlušně rozutečou.

To se mi stalo ve chvíli, kdy  jsem uviděla tuhle kresbu.

$$OBR233244$$

(zkopírováno s laskavým dovolením autora - http://blog.wuwej.net )

O

tom, že SPOLU neznamená VEDLE SEBE 

Pobíhala radostně po bytě a balila věci do modrého batohu. Konečně vytoužený pátek a s ním dlouho plánovaný výlet.
Celé rozechvělá si říkala, že dnes poprvé spolu budou přes noc. Ne, že by spolu, za tu dobu, co se znají nic neměli, ale poprvé se vedle něj i ráno probudí.
Samou nedočkavostí byla sbalená o dvě hodiny dříve a teď už jen přemýšlela, zda má vše, zda na nic nezapomněla.

Ještě hodinu.... už oblečená na cestu bezmyšlenkovitě listovala barevným časopisem, ale vyumělkované obrázky se jí stejně jen míhaly před očima, aniž by jim věnovala nějakou pozornost.

Ještě čtvrt hodiny...

Ještě deset minut... upírala oči na ručičku kuchyňských hodin.

Zvonek!

Také to nevydržel a přišel dřív.

Stál před domem, díval se do jejího okna a čekal na známý pohyb záclony. Byla to jen chvilka, než se před ním objevila s batohem na zádech a spacákem v ruce.
Tento víkend jí bude průvodcem na cestě do svého dětství. Vezme ji na místa, která měl spjatá s prázdninami a s trampsky založeným dědečkem, který ho učil všechny ty důležité věci, co musí znát každý kluk.   

Vedli se spolu za ruce a každý, kdo je potkal a věnoval jim alespoň jeden pohled, musel se usmát, nad jejich spokojeným a šťastným výrazem.
Na nádraží byli za chvilku a cesta vlakem probíhala beze slov, tak jak to bývá mezi lidmi, kteří si v tichém souznění vychutnávají přítomný okamžik. Sem tam ji pohladil a ona ho, usmáli se na sebe s vědomím, že ten druhý myslí na totéž.

Vystoupili na malé zastávce a obloukem obešli vesnici. Zastavili se až na kopci za vsí, odkud byl zvysoka pěkný výhled na jednotlivé domky. S nadšením jí ukazoval chaloupku, kde bydlel děda s babičkou, kde teta a kam chodil do obchodu... Poslouchala ho a představovala si svého milého o dvacet let mladšího, jak s lukem a šípy, zaprášený a zpocený honí s partou stejných kluků tlupu zlosynů poskládanou z vylosovaných kamarádů.

"Pojď, budeš překvapená, zajdeme kousek dál do lesa a uvidíš, jak se tam krajina prudce změní. Ty skály nejsou odnikud vidět, jen jdeš a najednou stojíš před nimi."

Nechala se vést.

Rozpálené slunce nechali za sebou ve vsi a les jim poskytl příjemný stín.

Šli asi hodinu stále mírně do kopce a kochali se vůní lesa, vnímali všechny jeho zvuky a najednou se museli zastavit.
Před nimi se otevřel pohled do širokého údolí, tvořeného z obou stran prudkými vysokými skalami. Nečekaný pohled pro náhodného zbloudilce. Dobře věděl, jak jeho dívku tahle scenérie uchvátí. Stromy končily a dál už jen skála a na ní, jakoby lehce posazena, stála dřevěná chata.    

"Jsme tady, lásko, tohle je místo, o kterém jsem ti tolikrát vyprávěl a které pro mě tak moc znamená. Tuhle chatu postavil můj děda se svým kamarádem před mnoha lety. Když mě sem poprvé vzal, byla to už spíš jen chatrč, kudy profukoval vítr, ale já se do ní na první pohled zamiloval."

"Nejromantičtější místo na světě, " řekla ona a přitulila se k němu.

Zasmál se.

"Jen když je léto a svítí slunce, nepřej si tady být v zimě nebo za bouřky."

"Ale teď je tu krásně," namítla ona a vítr s deštěm si představovat nechtěla.
Odemkl a vešli dovnitř.
Sotva si jejich oči z prudkého slunce zvykly na šero, uviděli oba malou místnost, starý gauč a stolek s vetchým křesílkem a pár amatérsky zhotovených skříněk z hrubě ohoblovaného dřeva. 
Poházené drobnosti svědčily o tom, že sem občas z vesnice někdo zajde, ale nemá potřebu ničit, jen chvíli pobýt a jít dál.
Pro vandaly byla tahle chata na příliš odlehlém a těžko dostupném místě.

"Teď se nelekni," řekl a otevřel další malé dveře, kterých si předtím nevšimla.

Do místnůstky vrazilo denní světlo a stačily dva malé krůčky, aby se člověk ocitl ve výšinách nad roklí, stojící jen na vysuté terásce trčící do prázdného prostoru.

"Dál nechoď," řekl a nepouštěl její ruku.

"To je krása..." vydechla a oči se jí rozšířily úžasem.

"Zůstaneme zde přes noc?" zeptala se, neboť den se pomalu nachyloval ke svému konci.

"Ano," přikývl a opět se usmál a v očích se mu objevily jiskřičky očekávání.

"Trochu to zde odprášíme," neodpustila si věcnou poznámku a oba se pustili do jakési činnosti, která se mohla nazvat i úklidem, nebýt neustálého vzájemného veselého kočkování a škádlení.

Nakonec donesli dovnitř své batohy a spacáky a s údivem jim došlo, jaký mají po celém dnu šílený hlad.
Starosti o zcela prozaické nasycení je zabavily až do tmy.

Horká letní noc zavinila, že měkké jehličí kousek dál pod stromy nakonec zvítězilo před starou prkennou podlahou a jen hvězdy se staly svědkem všeho co bylo dál.

Usnuli spolu v těsném a intimním objetí a tak je zastihly i první ranní paprsky...