Jak si hraju se zajíčky

byla jsem obviněna, že mám poslední dobou násilnické titulky. Dnes tomu tak rozhodně není.

Jak už jsem se letmo zmínila jinde, letos mi Vánoce opět zpestřil kamarád myslivec střeleným ušákem. Kdyby ho dovezl tak, jako loni, staženého, tak ani nepípnu, jenže on mi ho vrazil u branky do ruky a byl pryč, než jsem se stačila nadechnout.
Jsem sice naplavenina z paneláku, ale hozena do reality života na vesnici jsem se postupně naučila přeměnit živého brojlera v chutnou pečínku a slepici v dobrou polévku. Jen s králíky to nikdy nevyšlo, takže jediná úprava králíka, kterou jsem kdy dělala bylo vykopání hluboké díry v koutě zahrady, vhození myxomatózou skoleného jedince do ní a opět zaházet. Dál jsem se nedostala.
A teď najednou držím toho zajíčka střeleného za zadní běhy a nechápu, co s ním budu dělat.
Koukám na něj, co s tou srstí? Nikde zip, knoflíky ani druky, jak ho z toho svéknout? Pověsila jsem ho za ty nohy hlavou dolů na věšák na prádlo a šla domů šmejdit do kuchařek.
Všude jen stupidní rady, jak se peče zaječí maso, jako kdyby rostlo v lese na stromech připravené jen strčit do pekáče. Začalo mě jímat čiré zoufalství.
Ale má knihovna nezkamala a vydala ze svých útrob kuchařku ze začátku století, kdy se ještě nekupovali zajíci na polystyrénových táccích v superhypermarketech, ale kdy byly hospodyně běžně v situacích, jako jsem teď já.
Hned první věta mě nesmírně potěšila:"Čerstvě střelená zveřina se zavěsí v chladné místnosti a nechá 5-14 dnů odpočinout, aby se maso proleželo a bylo křehčí."
Hurá.
Půjdeš, hochu, zavěsit a problém je o týden odložen.
V takto získaném čase jsem vymyslela, že by mi mohl zajíce stáhnout někdo, kdy dělá králíky a má v tom praxi a umí to.
Díky, Michale.
Jakmile byl zajouch zbaven kožíšku a vykuchán, začala pro mě být situace značně přehlednější.
Rozhodně jsem nehodlala dělat šílené pokusy zvané "polévka ze zaječí hlavy" a podobně, nechala jsem jen játra na knedlíčky (za recepis na ně děkuji kamarádovi milému) do nějaké úplně jiné polévky.
Docela mě potrápilo tu budoucí pečínku rozčtvrtit, aby se mi vešela do největší kameninové nádoby, ve které měla dalších 24 hodin odpočívat ponořena do nálevu z kořenové zeleniny a koření (kuličky pepře, jalovce a nového koření, bobkový list, sůl žádná).
Co mě v kuchařce zaskočilo, byl pokyn:"Odblanit."
Nevím, jestli se to má dělat před naložením nebo po něm, já to udělala hned, ale jen tak opatrně, bála jsem se, aby se mi maso nerozpadlo.
Po naložení už se peklo. Do pekáče hodně cibule, opět stejné koření a zeleninu jsem pod něj nakrájela novou, tu z nálevu jsem vylila, moc se mi už nelíbila. Pečlivě jsem ušáka posolila a pokladla plátky slaniny a peč se, milý brachu, dvě hodiny.
Musím se přiznat, že nesnáším, když je omáčka a v ní se musím při jídle brodit a ohryzávat nějaké kosti. Takže po upečení jsem zajíce kompletně obrala a pěkné velké kusy masa jsem zatím nechala bokem a omáčku udělala rozmixováním ostatního materiálu z pekáče, jen koření jsem vybrala ven.
Ani nebylo nutné ničím zahušťovat, nechala jsem to přírodní, žádná mouka ani smetana být nemusela, jen mírně dochutit.
Obrané maso, vrácené do omáčky, jsem nechala půl dne takto rozležet a výsledek byl výborný, nakonec z toho byl novoroční oběd.
Až potom mě napadlo, že jsem měla nechat Kimbě na hraní zaječí ocásek, ale to asi zase někdy jindy.