Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

neděle 9. listopadu 2008

Jak jsem jela 150 kilometrů,

abych mohla umřít na koncertě MiG21

Na ten večer jsem se opravdu těšila.
Nenechala jsem se nijak zviklat událostmi posledních týdnů, že vždycky, když jsem se na něco těšila, tak se mi to pokazilo.
Lístky na koncert koupila Alex v předprodeji už někdy před 14ti dny, aby se náhodou nestalo, že by na místě nebyly a také proto, že jsme tak ušetřily skoro stovku.
I když nejdůležitější efekt dopředu koupených lístků je ten, že pak už se jet musí, ať se děje, co se děje.
Ještě ve čtvrtek, den před akcí, to vypadalo dobře, ale během dne se nám nějak šprajcl manžel, který měl hodinu a půl(!) hlídat mrňouse, řekl, že nemusím nikde trajdat a že hlídat nebude.
Pěkná podpásovka.
Sehnala jsem tedy náhradní variantu hlídání a když "drahoušek" viděl, že mě nic nemůže rozházet, abych nejela, vzal své rozhodnutí zpět a v 16:30 převzal dítě, aby ho následně v 18:00 uložil. Víc jsem po něm nechtěla, mazlík, od doby, kdy nespí odpoledne, usíná okamžitě a budí se až ráno.
Páteční odpoledne bylo temné a deštivé, ale já jsem se celá tetelila radostí, že jedu, nějakých pár kapek mi nikterak nevadilo.
Horší to bylo s časem.
Než jsem se přes všechna ta mlíčka, pyžamka a nočníčky vymotala z domu, měla jsem na cestu pouhé dvě hodiny a to není v páteční špičce moc.
Umím tuhle trasu do Pardubic sjet i za hodinu a půl, ale to musí být sobota, pět ráno.
Takhle jsem se zařadila do nekonečného proudu aut a spíše se nechala jen tak unášet, díky stejnému proudu z protisměru o nějakém předjíždění nemohlo být ani řeči. Někde u Třebové mě začal zlobit levý stěrač a já viděla na cestu asi tak, jako když si krátkozraký sundá brýle.
To mi na rychlosti nepřidalo.
Jela jsem tedy spíše po hmatu a modlila se, aby nešel po cestě nějaký vandrák v černém oblečení, byla by to jistě jeho poslední hodinka.
Nakonec jsem dorazila v optimálním časovém limitu, jen na prohlídku Alexina nového privátu mi zbylo krátkých pět minut a musely jsme svižně vyklusat.
Od plaveckého stadionu k VŠ klubu Žlutý pes je to 20 minut rychlé chůze kolem Labe, pak přes zdymadlo a parkem, stále pršelo, ale naštěstí nebyla moc zima. Pro mě úplně nová cesta, takhle zadem jsem k univerzitě ještě nikdy nešla, byla jsem ráda, že zase poznávám jiný kus města.
S jazykem na vestě, dorazily jsme do cíle a byly jsme tam první. Jako obyčejně Alex popletla začátek a my měly ještě hodinu a půl čas, kapela měla začít hrát až ve 21 hodin.
Proč já vůl si to vždycky nezkontroluji! Inu, poučení pro příště.
Co s načatým večerem? Hodná dceruška tedy pozvala uřícenou matku na vodku, vzápětí ještě na jednu, musela mít jistotu, že cestu zpátky bude moci odřídit sama. Obě jezdíme rády, sem tam je u volantu tlačenice, takhle to měla jasné hned od začátku.
V  tu chvíli ještě netušila, že bude muset řídit tak jako tak, i kdybych nic nepila.
Našly jse si kousek od pódia strategicky vynikající místečko a rozhodly se, že už na něm setrváme a tu hoďku do začátku si odstojíme, o nic nejde. Sáleček se pomalu plnil, ale opravdu jen pomalu, tak, abychom stihly zdrbout zvlášť vydařené týpky, Alex se různě s kdekým zdravila, já pochopitelně neznala ani nohu. Zatím.
Chvíle, kdy mě měli poznat všichni, se nezadržitelně blížila.
Asi po půl hodině postávání v kouři a vedru mi začalo být divně. Mrkla jsem na Alex, že půjdu chvíli ven a ona ať zatím neopouští naše vyšlapané místo.
Vyšla jsem za sálu a rozhlížela se po volné židli. Nic. Všechno obsazené, zamířila jsem tedy ke vchodu, v naději, že studený vzduch mě dá do pořádku. K tomu již bohužel nedošlo.
U vchodu stál takový chumel lidí, že cesta ven byla nemožná. To bylo poslední, na co si pamatuji.
Když jsem otevřela oči, skláněly se nade mnou nějaké obličeje, a z dálky ke mně doléhalo "zavolejte někdo sanitku..."
Pak tma, ale přesto se slyším, jak říkám: "Sanitku ne, nic mi není, to bude v pořádku."
Vůbec nic jsem nechápala. Proč ležím na zemi, proč mně třeští hlava, proč mi nějaká paní drží nohy nahoře... ten ledový ručník, co mi jiná paní cpala za krk, ten byl příjemný, pomalu jsem začínala  vnímat.
Je to divné, ležet někde na zádech, koukat na lidi z podhledu... proboha! co to tady dělám, rychle na nohy a pryč!
Začala jsem se přes odpor svých andělů hrabat ze studené dlažby, v hlavě mi hučelo, nesnesitelně mě bolela levá kyčel, vláčně mi docházelo, že pád ze stoje na dlažbu není skok do peřin.
"Nemáte rozbitou hlavu, byla to pěkná šlupka," ptala se další slečna, když mi podstrkovala židli, abych si mohla sednout.
"Ne, nemám, ale bolí pěkně. Hlavně ať nikdo nevolá tu sanitku, už jsem v pořádku," zaprosila jsem do čumícího davu a omluvně se snažila usmát.
"Stává se vám to často?"
"Ne, to je moje premiéra," zavtipkovala jsem a přitlačila si mokrý ručník na bolavé místo na hlavě.
Ucucávala jsem darovanou Aquilu a cítila, jak je mi lépe.
Vůbec jsem netušila, jak dlouho to trvalo, než jsem se probrala a proč se mi to vlastně stalo. Asi se sečetlo všechno vypětí posledních dnů dohromady, znásobeno dost náročnou cestou a ty dvě vodky na ex, vedro v sále a bylo vymalováno.
Jak jsem tam jen tak seděla, pod vlivem Kamiova spotu jsem koukala na věk přicházejících a je to tak, Jirka Macháček má publikum stejné v Ostravě i v Pardubicích. Nejvíc fanoušků mělo tak mezi pětadvaceti a pětatřiceti lety, mnohým z nich bylo k smíchu razítko na ruku, také ho tam mám ještě teď, i po dvou sprchách.
Každou chvilku se na mě přiběhla podívat některá z mých zachránkyň, po chvíli jsem zkusila vstát a když jsem viděla, že se udržím na vlastních nohou opět bez problému, vydala jsem se do sálu za Alex. Ta si v klidu popíjela džus, koukla na mě, kde jsem tak dlouho byla, že už to brzy začne a já nikde.
Nemohla jsem si nechat ujít tu škodolibou radost, abych jí barvitě nevylíčila svou čerstvou příhodu, je to přece  vzteku, dcera zdravotní sestra a matka si omdlí schválně až za rohem a první pomoc jí musí poskytnout nějaké cizí amatérky.
Ale na dlouhé řeči už nebyl čas, na pódium vyběhli hlavní aktéři večera a pravá zábava mohla začít.
Bohužel jsme byly vytlačeny z "našeho" místečka do prostoru, které bylo akusticky úplně mimo, takže mluvené slovo se zde hodně tříštilo, zpívaný text též. Výhodou bylo, že písničky dobře znám, tak šlo křepčit i takhle, přiznám se, že dopředu k pódiu už jsem se po prožité kratochvíli trochu bála.
Ale i tak to bylo super!!! Atmosféra vynikající, tančící lidé okolo, každý s kelímkem piva v ruce, se navzájem svorně nechtíc polévali, ani my jsem tomu neušli, nevadí, je to takové sbližující.
Těsně před koncem se Alex vytratila pro auto, aby mě ušetřila pěší cesty zpět do centra, za což jí děkuji, ta kyčel mě bolí ještě teď.
Lepší by bývalo fláknout sebou vedle ve výčepu, tam byla podlaha dřevěná, to by asi tak nebolelo. Nevadí, třeba příště.
A celkové dojmy? Samé superlativy bych mohla napsat. Skvělá kapela, bezvadné publikum, stálo to za to!   

25 komentářů:

  1. Tak Ty si klidně přijedeš zkolabovat k nám, jo? :-) A takhle si teď budeš kořenit začátek každého koncertu? :-)Dost vtipkování, musela to být fakt síla...

    OdpovědětVymazat
  2. Mod,miluju tvé JEŽYŠ, tad yto zase sedlo!Wu, to bylo fakt poprvé v životě, co jsem sebou takhle práskla. Jestli tak nějak vypadá smrt, tak to nebude tak hrozné.Ale dosti vtipkování, škoda, že mě nekřísil Macháček, blbě jsem si to vypočítala.

    OdpovědětVymazat
  3. Báro,to bude tou kombinací únavy, stresu, spěchu... a šoupnout tam dvě vodky když nejsi zvyklá, hladina krevního tlaku prudce stoupá, blbě se dýchá, srdce až v krku a je to...Nicméně je dobře, že to takhle rychle odeznělo a že se Ti nic nestalo, i koncert jsi stihla, no:) Ale už si konečně dej říct a vyhoď kvalt!

    OdpovědětVymazat
  4. Báronikdy nedělám nic tak pořádně jako Ty:-((Myslím, že jsem omdlela v březnu v letadle cestou na Kanáry mezi Adámkem a Matesem. Všichni jsme pospávali a já se probudila pocitem asi 80ti stupňov ého vedra a tlakem v hlavě, jako by si obsah hledal cestu někam mimo. \"Potřebuju se napít!!\" napadlo mě a pak jsem viděla letuši s vozíkem v horní polovině letadla (seděli jsme uprostřed na nouzovými východy), no a když jsem se znova probrala, ptala se v řadě předemnou, co budou pít.

    OdpovědětVymazat
  5. Kamio,tak nějak to bylo, ještě musím chvilku vydržet a po 15.12. vyhazuji kvalt :-)).Mod, a mám po Kanárech! Odteď vím, že je lepší omdlévat v sedě.

    OdpovědětVymazat
  6. Bároproč bys měla po Kanárech, když teď víš, že je lepší omdlévat v sedě? NIkdo si toho nevšimne:))

    OdpovědětVymazat
  7. Mod,ale z mdloby je už maličký kousek ke smrti a co potom se mnou, že?Sakra! To by se prodražilo!

    OdpovědětVymazat
  8. Holka, tak s takovýma úvahama bys už neměla ani řídit auto, to by se teprv mohlo prodražit!

    OdpovědětVymazat
  9. No, já hlavně myslela tu zinkovou rakev.

    OdpovědětVymazat
  10. Tak teď jste mne pobavila, zřejmě erupce na měsíci způsobila, že to byl v Pardubicích večer plný pádů. Když jsem šla ze Žluťáka domů, tak jsem zakopla a hodila sebou o zem tak úchvatně, že nejenom naraženou kyčlí, ale značně zdemolovaným obličejem jsem to odnesla. Mám monokl tak vybarvený, že sháním po městě burku, aby se mi spolupracovníci tolik nesmáli :-)Přeji brzké zahojení modřin.

    OdpovědětVymazat
  11. Jejda, Baro, nejsi nahodouv tom? Kamoska se takhle slozila v lokalce, kdyz byla tehotna. A osobne jsem se jednou skacela ve foyeru divadla pred zacatkem predstaveni, takze lidi meli takovou malou predehru zadarmo. ;o)

    OdpovědětVymazat
  12. Kdybys sebou flákla u výčepu, nikdo by tě nezachraňoval a celá historie byla by ukončena strohým: \"Tak tý už nenaleju...\"Ale v každym případě vítej v klubu epileptiků:-P

    OdpovědětVymazat
  13. Já si pamatuji,že na jednom blogu se diskutoval zinek ve stopovém množství. To jen Ty z něj hned celou rakev, aby ho bylo dost až navěky ... nebo se pletu?,-)))

    OdpovědětVymazat
  14. Radko z P.už spolu nikdy nebudeme chlastat, jo?:-D Kdybych měla mít ještě domlácený obličej, tak tě péro, tedy. Přeji též rychlé zahojení.Obyčejná ženská, NEDĚS mě!!!Těžko bych si dovedla představit větší průšvih.Galahade, dík! Ale já netřásla končetinami, jako ty. Tak jen řadový člen, jo?

    OdpovědětVymazat
  15. Gombo,zinku není nikdy dost, však víš!

    OdpovědětVymazat
  16. Baru,třeba mě se ty doktoři snažili přesvědčit, že já to přeci nemůžu vědět, jestli vůbec a když, tak čim jsem třásl, nebo netřásl...Takže VIP;-)

    OdpovědětVymazat
  17. Příště,Bára přijede dřív, společně se najíme, ona zkontroluje čas koncertu a půjdeme odpočaté a možná už uvidím CELÝ koncert!!!

    OdpovědětVymazat
  18. JO JOzinku není nikdy dost, je je svatá pravda!:-))

    OdpovědětVymazat
  19. Galahade,jediné, co nevím, je doba, kdy jsem na té zemi ležela, mám tam nějaký divný časový skok. mě naštěští doktoři nic neříkali, neboť slovy tisku bo to bylo tak: Oběť neštěstí z místa utekla.Alex, to, cos tady napsala je čirá sci-fi a ty to dobře víš!!!Mod, my, co víme...

    OdpovědětVymazat
  20. Báro, to chce zvolnit! Já sebou sekla dvakrát a přezdívka sekáček není zrovna lichotivá. Navíc pak ten maraton po doktorech a podezřívání z těhotenství, anorexie, cukrovky, epilepsie... tělo je ok, ještě větší zátěž, stále ok, pak trochu bolí hlava a pak zničehonic pád:)Ekologický let byl fajn, že? Já texty moc neznala, ale jakýsi Kamio je vykřikoval z davu dopředu jako nápověda:)

    OdpovědětVymazat
  21. čagi,Alex si to tady četla a nejvíc ji šokovalo, že by se mohla stát ta hrozná věc a já byla zase těhotná. U snídaně se pak všichni shodli, že by mě svázali a odvezli do nemocnice na přerušení.Ale to jsem odbočila. Ekologický let byl senza, hned bych jela zas!

    OdpovědětVymazat
  22. Kdosi jako Kamio si to holt pekelně užíval;-)

    OdpovědětVymazat
  23. Mod.,ad 19) Čím méně zinku, tí se prý více zdvojují slabiky;-)

    OdpovědětVymazat
  24. Teda já už jsem z toho zinku úplný jelen.A že si to užíval, to je dobře, také jsem zaregistrovala, jak to nabíjí. Přijela jsem s tak vybitými baterkami, že už jsem neměla energii ani stát a jak se to pak zlepšilo!

    OdpovědětVymazat