Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

pondělí 24. listopadu 2008

První sníh.

Hledám neznámého traktoristu

Páteční večer.

Alex mi pomáhá v baru, bylo to tentokrát potřeba. Dala přednost povinnosti, před možností strávit společný večer s V2, který to nesl opravdu nelibě, jak jsem nechtíc vyslechla jeho zvýšený hlas, když mu to Alex volala.
Abych to nějak urovnala, navrhla jsem, ať mě v noci po práci hodí Alex domů a jede dál za miláčkem, auto budu potřebovat až v sobotu dopoledne a to už bude zpátky.
Domluveno, uděláno.
Vystupuji před domem do ohavné sněhové vánice a loučím se klasickou větou:"A jeď opatrně, jestli mi něco uděláš s autem, urvu ti hlavu."
"To já dobře vím," kývla Alex a odklouzala do tmy.
Z naší vesničky střediskové se všude jede po rovině, ale pouze k miláčkovi je to do prudkého kopce, na pár kilometrech je zde velké převýšení, v zimě prekérní úsek IV. třídy, kam jezdí silničáři, jen když se spletou.
Vím, že je Alex dobrá řidička, strach nemám, ale jisté rituálky musí býti dodrženy, ten s "urvanou hlavou" nám  bezchybně funguje již 4 roky.
V noci dělá počasí pěkné veletoče. Do rána stihlo ještě hodinu pršet a zamrznout, jako chuťovka nad ránem znovu sněží.

Sobotní ráno.

Kolem půl osmé se s mrňousem hrabeme z postele, je volno, kam spěchat. Nečekaně zvoní telefon.
"Mami, neznáš někoho s traktorem? Já jsem sklouzla do příkopu," probouzí mě plačtivě roztřesený dceřin hlas.
"Kde stojíš?" ptám se a v duchu už přemýšlím, komu zavolat. Sakra, proč mám telefon plný čísel na právníky a ředitele a ani jedno na traktoristu?!
Zkouším předsedu našeho JZD, ten mi nasype pár čísel, z postele ať si je prý vytáhnu sama.
Mám sto chutí tam tu nezdárnici nechat stát, ale to je jen na zlomek sekundy, vím dobře, jak je ze včerejší práce v baru lehce oblečená a jak musí být vyděšená.
Kupodivu úspěšný je hned druhý telefonát, mám jen nachystat tažné lano a za čtvrt hodiny stepovat před domem.
Až je vše domluveno, volá Alex, že jel kolem traktor a už ji vytahuje. Ruším tedy svoji záchrannou misi a nezbývá mi, než čekat. Ani jsem neměla odvahu se zeptat, jak vypadá auto, můj hlavní pracovní pomocník, však to za chvíli dozajista uvidím, nemá cenu teď dělat dusno.

A co se vlastně stalo? To ať si řekne Alex sama:

Ještě v posteli slyším, jak mi V2 říká:"Venku je bílo."
Super, pomyslím si a pomalu vstávám. Oblékám si včerejší minimalistické oblečení, tenké černé kalhoty, krajkový topík, lehké sako a krátký kabátek. Hlavou mi běží, jak asi půjdu k autu v těch jehlových lodičkách s volnou špičkou, ale nějak to snad zvládnu. V2 mi ometá sníh z auta a já vidím, že na silnici je pěkná klouzačka. Ještě ve vesnici předjíždím traktor, tam to ještě jde, dál už bych se za ním musela táhnout celou cestu. Na dvojku se snažím sjet kopec u hřbitova, jak příhodné, a teď riskantní jízda do kopce. Doufám, že ho vyjedu, jakmile bych zpomalila, už bych se nerozjela. Jsem nahoře, HURÁ!!! Mám trochu problém zastavit na křižovatce, kde mám dávat přednost, ale naštěstí nic nejede. Nejhorší je za mnou, teď už jen 3 km sjezd, dvě nepříjemné vracečky a jsem doma.
Silnice se prudce horší. Tady ji nechrání les, jako nahoře, sníh letí vodorovně přímo na přední sklo, nic lepšího mě nemohlo potkat.
První nebezpečná zatáčka na dohled, brzdím z třicítky na polovinu, ale auto nereaguje a jede nezvladatelně doprava. Vytáčím volant naplno doleva, nic se neděje, auto jede přímo do příkopu. Ať brzdím nebo nebrzdím, auto jede čím dál rychleji směrem, kterým nechci a jako saně se blíží do příkopu, končícího prudkým dvoumetrovým srázem do pole. Na co jsou ty zimní gumy?!
Už jsem jen  bezmocný divák, brzdím...nic...nic... auto neposlouchá. Zajíždí do příkopu hlouběji a hlouběji. Stop a stojím. Kolem mě je najednou divné ticho, auto se nahýbá ze srázu, sedím šikmo a bojím se pohnout, nevím, zda se v následující minutě nepřekulím na střechu.
Najednou se otevřou dveře a tam můj kamarád.
"Jsi v pohodě?" ptá se.
"Co mám dělat?" pípnu.
"Vystoupit?" zeptá se s ironickým úsměvem, aby mě rozesmál, když viděl, jak jsem zděšená a bledá.
"A jak, bojím se i dýchat."
Nabídl mi ruku, já se jednou nohou zapřela v autě, druhou zasekla do sněhu a jsem venku.
Teď teprve vidím, v jak krkolomné pozici auto visí, až se mi udělalo špatně.
"Jste v pořádku?" ptá se druhý řidič, který jel jako třetí a celou moji snahu, jak zůstat na silnici, sledoval.
"Máte štěští, že jste se nepřevrátila, kdybyste nenatočila takhle ty kola, tak stačilo 10 cm a byla jste dole."
Nejsem schopná na to něco odpovědět, jsem v šoku, cítím, jak na mě sněží a já koukám na zadní nápravu. Pravé kolo je metr ve vzduchu, předek nepoškozen, za autem brzdná dráha.
Co teď? Volám mamce, ať zkusí sehnat někoho s traktorem. Kolem projíždí auta a já jen trnu hrůzou, aby to některému také neujelo a nepošťouchl mě ze srázu dolů. Stačilo by málo.
Někdo nabízí též pomoc, ale kamarád je posílá s rozkošným úsměvem dál a já s vyděšeným výrazem, zasněženou hlavou a zmrzlýma nohama jen děkuji za nabídky.
Na kopci se objevil traktor, ten, co jsem ho hned na začátku cesty předjížděla.
Má spása!
Pan traktorista hned ochotně vyskočil a s kamarádem se domlouvali, jak nejlépe auto vytáhnout, aby se ještě dodatečně nic nepoškodilo.
Pak poodjel vypřáhnout vlečku plnou dřeva, vrátil se a podal nám konec ocelového lanka od navijáku.
Mám vůbec tažné lano? Než jsem obavu vyslovila nahlas, kamarádovo lano už bylo nachystáno.
"Jen aby se nám to auto nepřevrátilo," mudroval traktorista a mně se zase udělalo mdlo.
"Neboj," všiml si kamarád mého úleku a lehce mě pohladil po zádech.
Stále fučí ledový vichr a hustě sněží.
Traktor zabral, auto sebou zaškubalo a bylo na silnici.
Ozvala se hrozná rána.
To mi spadl kámen ze srdce.
Neznámému zachránci jsem moc poděkovala a známého zachránce pozvu v hospodě. Co si řekne, má to mít (samozřejmě pití).
Sedla jsem znovu do auta, zmrzlé nohy jsem skoro necítila, ale snažila jsem se rozjet opravdu opatrně a při tom jsem málem skončila v příkopu na levé straně. Opodál stojící moji zachránci jistě otevřeným okýnkem slyšeli zoufalý výkřik:"Tam nééé!!!"
Taktak jsem to vybrala a na dvojku opatrně sjížděla dolů.
Ještě teď trčí tráva z podvozku a já už dobře vím, jaké je to "brzdit očima".

Tolik Alex.

Nic se vlastně nestalo, dcera má hlavu stále na svém místě, doma jsme se chvilku, celé roztřepané, objímaly a ňuňaly a pořádná snídaně bylo to pravé, co nás zase dalo dohromady.

P.S.
Odpoledne jsem pak vezla Alex na vlak a tak moc jsem dávala pozor, zda na křižovatce nejde něco zprava, až mě málem sestřelila dodávka zleva.
"Naše auto dnes nemá dobrý den," komentovala Alex lakonicky, aniž by se stihla leknout.
Naštěstí obě dosud kupodivu žijeme.


   
 


 

23 komentářů:

  1. To je fajn,že jste obě ještě tady :)A dík za připomínku!Teď jsem si vzpomněl, že mi ještě technik nenachystal zimní řetězy. Už si to píšu!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Gombo,naštěstí to byla dobře získaná zkušenost, je neradno brzdit.Mod, ani nechci pomyslet, kdyby se skulila domů, to už by ani nemusela to auto nechat vytahovat..

    OdpovědětVymazat
  3. po ranu trochu spatne vidim, tak jsem se lekla, zes do toho prikopu zapadla i ty, kdyz jsi jela naproti alex:) teprve pak jsem zjistila, ze pribeh vypravi alex. uff...

    OdpovědětVymazat
  4. Náš šéf má taky rituál......on nezvedeným podřízeným trhá koule...

    OdpovědětVymazat
  5. Zdravíme Alex... a jsme rádi, že to všechno dooobře dopadlo. A dávejte na sebe pozor, jo.

    OdpovědětVymazat
  6. hlavu si netrhejte, dobře, že Alex přežila. sníh a led nejsou žádná sranda.

    OdpovědětVymazat
  7. No ještěže to dopadlo takhle. Mě teda zaujalo, že Alex si v takové šokové situaci vzpomněla na to, že ji kamarád \"lehce pohladil po zádech\". Usmívám se a přemýšlím, co by se z toho vykutálenou konstrukcí dalo dovodit;-)

    OdpovědětVymazat
  8. Tyjoještě že to má happyend, jste holky šikovný, nevím, co bych dělala já s neřiditelným autem. Nemluvě o tom, že bych měla shánět traktoristu...

    OdpovědětVymazat
  9. Galahade,asi nejste pracovní kolektiv s převahou žen, že? To by se šéfa nikdo nebál.Abu, snad to bylo letos poprvé a naposledy!Sonjo, to, kdyby se stalo a já zapadla při jejím zachraňování, tak to by bylo teprve něco! Ufff..dewberry, chci to vyřešit jinak, už dlouho tu na dvoře zaclání fiátek Uno, možná by stálo za to zase ho zprovoznit a dát ho Alex.

    OdpovědětVymazat
  10. Kamio,musela jsem to Alexino povídání malinko zkrátit, ale tuhle větu jsem tam úmyslně nechala...uvidíme, uvidíme... *veselý šklebík*Puffin, od soboty, hlásám, že traktorista je nejlepší přítel člověka.Musím popátrat, kdy to s tou vlečkou byl a doneseme mu velikou bonboniéru.Alex po sobotě řekla, že bude pomáhat na silnici každému... no to jsem zvědavá:-D

    OdpovědětVymazat
  11. Báro,tak to je smůla, že jsi to upravovala. Mohla jsi totiž vymazat podobné věty a slova, slovíčka a slůvka, ze kterých by se dalo i dále potměšile dokreslovat a unáhleně nebo fantazijně dovozovat ...

    OdpovědětVymazat
  12. Kamio,nic dalšího takového už tam nebylo, nijak jsem to neupravovala, jen dvě formulace byly lehce nesrozumitelné, tak jsem je zkrátila. Měla jsem to dovolené.

    OdpovědětVymazat
  13. Dámy,nesmíte taky věřit všemu v reklamách. Když vám cpou do hlavy, že nejlepší jízda je na ledu, tak jim to tak nežerte a raději běžte na ferneta!Hlavně, že vše dobře dopadlo!!!

    OdpovědětVymazat
  14. Je moc dobré, zjistit jak to auto vlastně reaguje, když se v okolí nepohybuje jiné auto, nebo podobné nástrahy, každá taková \"škola smyků\" ke + a ne - :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Vojto,dovolím si drobně rýpnout a podotknout, že nejlepší jízda mi nebyla letos dopřána, neboť majitel krásného červeného kabrioletu nevozí každou barmanku, co jde okolo, že?Mod, školu smyku dělávali u nás na přehradě, ale pak jim to ochránci přírody zatrhli a tak se teď meleme, jak to jde, přímo na silnicích.

    OdpovědětVymazat
  16. Grrr... To už budu mít do smrti na talíři! Ale dobrá, baterka tam je, benzín taky - takže kdy? Máme na to ještě měsíc. Za omrzliny však odmítám nést jakoukoliv zodpovědnost! ;-)

    OdpovědětVymazat
  17. Vojto,jaképak Grrr...? ;-)8.12. budu budu v Matičce celý den, jen od 13 do 16 si odskočím na jakýsi raut. Zbylou dobu mohu strávit jakkoliv, tedy i v červeném kabrioletu, obalena hřejivým plédem.

    OdpovědětVymazat
  18. Báro,8.12. budu částečně klopýtat po doktorech a pak v práci imitovat práci. :-( A opilce z rautů neodvážím! ;-) Krom toho, je to roadster, nikoliv kabriolet, a to velmi otevřený. Obávám se, že pléd by byl poněkud nedostačující!

    OdpovědětVymazat
  19. Sice nechápu, jak se dá německou řízenou střelou ometat sníh z auta, ale jinak dobrý :-)

    OdpovědětVymazat
  20. Vojto,tak nic a roadsteru se omlouvám, že jsem ho hodila mezi kabroše ;-)Rowdy, V2 = Vetřelec 2, nedej bože můj nastávající zeť.

    OdpovědětVymazat
  21. Ze se nestydite!Takhle strasit lidi. Si tady jdu neco hezkyho precist a uklidnit se, a vy tu HUP s autem skoro do propasti, no horor! ;o)

    OdpovědětVymazat
  22. Obyčejná ženská,uklidňování bude jindy. Já se uklidňovala celý víkend...ufff ;-)

    OdpovědětVymazat