Hnízdění

Velká rekapitulace I.

31.10.
Zvoním u dveří bytu, který už je sice odjakživa můj, ale dokud nebudu mít v ruce všechny klíče, je cizí. Otvírá mi neznámá žena a zve mě dál. Vstupuji a očima hledám muže, se kterým se vždy domlouvám. Přibíhá, na sobě jen srandovní trenýrky, v obličeji drobné kapičky bílého Primalexu, ruce si otírá hadrem.
Omlouvá své "oblečení", které mě trochu zaskočilo, ale chápu, vybrala jsem si zrovna chvíli, kdy domaloval, douklidil a teď dává do pořádku sebe.
Všude krabice s věcmi, zdá se, že jsem přišla brzy, tenhle chaos už tady asi hodinu neměl být. Nevadí. Přebírám si stavy měřáků energií a vody a odcházím s domluvou, že si to tam všechno dodělají a poslední klíče mi vhodí do schránky.

1.11.
Druhý pokus. Odemykám a vstupuji.
Tak se tady vítám.
Stojím, kolem ticho, rušené jen zvuky jezdícího výtahu, očima přejíždím těch pár stěn, které budou za pár týdnů mým domovem.
Mysl mi automaticky registruje všechno, co budu muset opravit, předělat, uklidit. Otvírám skříně, které patří k inventáři bytu, kupovala je sem na míru babička, aby po ní prý zbylo něco hezkého, až tady nebude. Děkuji babičko, kdybys tak věděla, jak se tady všichni poslední dobou máme a nemáme!
Nacházím pár ramínek a žehlící prkno. Je zapomenuté nebo přenechané? Nevím, příležitostně se musím zeptat.
Koberec na vyhození, pod ním zničené parkety, tady musím začít. Parkety nechat přebrousit a znovu natřít, pokud to nebude hezké, vymyslet novou podlahu, ovšem jedině zase dřevěnou, plovoucí laminát bych nezkousla.
Kuchyň. Zde mě jímá trochu zoufalství. Socialismus jako ze slabikáře. Co s tím? Rozhodnutí zatím odkládám, v následujících dnech bude stačit vysmýčit různé ostrůvky staré špíny, asi jsme si slovo úklid představovali s mým předchůdcem každý jinak.
Koupelna - totéž jako v kuchyni. Relativně čisto, ale ty nánosy zašlého vodního kamene v každém koutě mi nahánějí děs, jak tohle dostanu ze starého smaltu. A pavouci na záchodě, též máte od mé příští navštěvy utrum.

Listopad
Je zajímavé, že jako první věc, mi v prázdném bytě jako nejvíc chybí odpadkový koš, následně ručník.
Seznam toho, co je třeba donést se utěšeně rozrůstá a po 14ti dnech už se zde dá docela slušně přežít víkend.
Zatím stále nepadlo rozhodnutí, zda tenhle prostor začít zařizovat nějak "natrvalo" a pořádně nebo jen cestou nejmenšího odporu jako krátkodobou přestupní stanici.
Příští týden přijde parketář, tvrdil mi, že tenhle typ parket patří k těm nejhezčím, když se znovu přebrousí, tak uvidíme.

Těším se jako malá.
Na zařizování, na rozhodování co ano a co ne, na večery v klidu bez hádek, na spoustu dalších věcí... snad jsem se rozhodla správně.
Každou volnou chvíli sem chodím něco uklízet, předělávat, s Kapitánem jsme po baumaxech jako doma, v bytě není nic, musíme začít od šroubováku a kladívka, přes háčky, skobičky, lepidla, tapety, závěsy, záclony.
Obrážíme Sconto, Kika, Ikea... ten maličký prostor je potřeba zařídit velmi účelně a přitom tak, aby se zakoupené věci hodily použít i dál někde jinde, pořád mám na mysli, že tohle je jen mezipřistání.   

25.11.
Přichází tlupa parketářů. Tři hoši jako nic odlifrují vše z obýváku do kuchyně a vrhají se do práce. Nechávám jim klíče a mizím, převzít hotovou podlahu si mám přijít večer.
Je to krása! Vytmelené, nalakované čerstvé dřevo se na mě jen směje. Nikdy bych neřekla, že lze takto čarovat s podlahou, která má za sebou i havárii v podobě prasklého radiátoru. Pan mistr se naparuje a 10 tisíc se stěhuje z mojí peněženky do jeho.
On odchází a moje euforie prudce opadá. Na podlahu se teď nesmí 3 dny šlápnout, ale už teď mi dochází, jaká fuška bude dostat tři těžké velké skříně zpět do pokoje a zbavit se dřevěného prachu, který seděl ve vymalovaném bytě úplně všude i za zavřenými dveřmi koupelny, záchoda a mohla jsem ho vymetat i ze sporáku. O žalužiích ani nemluvě. Taky vymalovat se mohlo znovu. No nic, musíme honem koupit vysavač...
Nevadí, hlavní brzda zařizování je za námi a teď už se to může rozjet.

Prosinec
Není dobrý nápad, chtít všechen nábytek koupit při jedné návštěvě obchodu. Zejména, když největší přívěsný vozík, který jsem zvládla vypůjčit má rozměry 1,2 x 2 metry. Ale na to jsme přišli až kolem desáté hodiny večerní ve výdejním skladě na periferii Brna. Rozměry a váha vydaných krabic nám vyrazily dech a ani řádící pokakaný Destruktorek nepřispěl k nějakému uklidnění mé zoufalosti. Po hodině skládání, přemýšlení, zkoušení a hlavně díky Kapitánově klidu slavíme vítězství ducha nad hmotou a můžeme pomaloučku, opatrně jet domů. Na vynášení těch přetěžkých mrch z auta do bytu ani moc vzpomínat nechci, z toho mám kopřivku ještě teď. Dodávečku s vozíkem vracím někdy po půlnoci, udření jako koně, rozjíždíme se do svých domovů.
Zkušenost pro příště, raději vzít méně a udělat si výlety dva.

Jooo!

Po dvou měsících mohu radostně zvolat, že byteček funguje, při jistém uskovnění se v něm  daly oslavit Vánoce i Silvestr a to i v plném počtu naší  šestihlavé kumpanie.

Pokračování příště, obrázky též.