Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

sobota 3. září 2016

Bylo to moc hezké,

ale stačilo.

Začátkem listopadu už byli z malých válečků pěkní zbojníci a situace se rapidně otočila. Lumpové lítali po obýváku a Kimba se před nimi schovávala v porodní bedně, aby si alespoň chvilku odpočinula. Stále se je snažila držet v čistotě a vždycky to byl trochu závod uklízecích čet,
zda bude u loužičky první Kimba nebo já s ubrouskem.
Začali jsme si užívat procházek v naší poklidné ulici, Kimba na vodítku a její děti zakousnuté do vodítkové šňůry. Klasické jesle.


Celá naše suita byla vždy atrakce pro sousedy a jejich děti, každý si chce poňuňat štěňátko, to je jasné!
Naše konverzace teď začaly být poněkud monotématické:"Nechcete štěně?"
A nejčastější odpověď?
"Hahaha, to tedy nechceme."
Tak nic, však ono to nějak dopadne.
Nejlepší bylo, jak jsem měla čisto pod kuchyňskou linkou. Tam, kde mi obvykle dá úklid tolik práce, najednou nebylo ani smítko. Vždycky, když některé psí děcko ukořistilo hračku nebo jiný zajímavý předmět, pod linkou se o něj bojovalo s ostatními sourozenci.
Matýsek si oblíbil divokého prvorozeného, kterého si i přes zákaz pojmenoval na Johnnyho.
Nejtmavěji zbarvená fenečka byla veselá bystrá potměšilka a většinou to byla ona, kdo inicioval všechny sourozenecké bitky a skrumáže.
Poslední narozený chlapíček byl od začátku nejchchundelatější, pomalý, rozvážný plyšáček. Postupem času jsme mu začali říkat Chlupáček a fenečce Holčička.
Hlavně žádná jména, že jo!

Nahoře Holčička, vpravo Chlupáček, dole Johnny


V polovině listopadu jsme si zašli s pejsky na první očkování a pomalu se začínala tlačit do popředí otázka kam s nimi, ovšem tentokrát už vážně.
Uměli se vydrápat na sedačku, tím, že zvládli schody, obsadili i první patro a jejich ostrým zoubečkům odolalo málo co. Začal stejný režim, jako když byl Mates batole:
Co je cenné, nesmí být v dosahu!
Alex se poptávala u nich v nemocnici, já jsem rozhazovala sítě v místech svého pracovního působení, každý jsme dělali, v rámci svých možností, nějaké kroky, ale vycházelo to trochu do ztracena.
Druhá polovina listopadu - zoufalý čin - sedla jsem k počítači a začala koncipovat inzerát asi na Bazoši. Hlavou mi běželo, že přece nedám svoje dětičky nějakému cizímu zlému kšeftmanovi, protože (dle mé logiky) by si nikdo jiný pro psa zadarmo přece nemohl přijet... ale co, podám to... spadlo mi spojení.
Ach jo, tak jsem to napsala znovu a ..... počítač se mi vypnul. Najednou, z ničeho nic!
Jasné znamení, že to nemám dělat.
Žádný inzerát, nějak to dopadne.
Vtom volá Alex, jestli jí mohu poslat nějaké fotky pejsků, že jedna kolegyně by MOŽNÁ měla zájem. Fotky posílám, ale žádám o výměnu údajů, co je to za paní.
Prý když jí Alex vyprávěla o štěňatech, jak je tam mezi nimi jeden malinký a trošku i odstrkovaný, tak právě na toto reagovala se slovy: "Jé, ten je jako já, toho bych si vzala." Paní dala fotku s pejsky nějaké své známé senzibilce, aby se koukla, který pejsek by se k nim do rodiny hodil a ukázala právě na Chlupáčka.
Bylo to zpečetěno.
Chlupáček jel do Pardubic, tam se z něj stal Messi a já přes Alex občas dostávám fotky, jak Messi peče cukroví, jak spinká v peřinkách nebo hajá mezi klubíčky.
Zkrátka mazlíček.
Chlupáček jede do Pardubic

Mezitím u nás doma pilně chodíme na procházky a sousedy, kteří nevypadají rezolutně protipsovsky, stále trochu popichujeme, že vlastně moc chtějí štěně, jen o tom možná ještě neví.
Vhodnými adepty se nám zdají noví sousedi, kteří v naší uličce bydlí chvilku, pěkně po vesnicku se začínají zabydlovat a pes jim vyloženě chybí.
Pán se tváří vstřícně, dokonce si jde naše batolata pohladit a při řeči se zeptá, zda je některé z nich fenka.
"No jansněěě!"
Příští procházku časujeme tak, aby byla velká pravděpodobnost se zase potkat. Opět nezávazný hovor, paní domu je někde pryč, tak až se vrátí, proběhne porada, s výsledkem budeme seznámeni.
Skok v čase do začátku prosince.
JO!
Vyšlo to, fenečka bude mít domov u nás v ulici u bezva lidí! Až později, při předávání Holčičky se dozvídáme, že paní byla na nějakém motivačním víkendu a jako poslední věc, před odjezdem domů si měli účastníci v duchu něco moc přát. A aniž bychom to někdo z nás tušil, zatímco ona si někde daleko přeje psa, její manžel to s námi už docela na vážno domlouvá... no, není to malý zázrak?
Fenečka dostala jméno Arya, jako jedna známá princezna a je v rodině, kde bych chtěla žít také, kdybych neměla tu svou :).

Blíží se pomalu Vánoce a vypadá to, že Johnny mám zůstane doma. Chodíme na procházky už jen my lidi a psí matka se synem, Matýsek se těší, že bude mít svého pejska. Mě to ovšem netěší, vím, že je jeho zájem povrchní, že je to jen chvilkové "okouzlení" roztomilým mládětem a o velkého psa už by zájem neměl.
Pořád věřím, že to dopadne, jak má.
Poslední fotka s Johnnym

Tři dny před Štědrým dnem se jedeme do Bystřice podívat na živý Betlém a posedět s přáteli u punče. Johnnyho bereme sebou, jen tak, ať se koukne na malého Ježíška.
Jak si tak popíjíme punč, přijde k nám paní a prý co to máme za hezkého pejska... no nebudu to natahovat, slovo dalo slovo a kolem nás byly najednou tři děti, co patřily k té paní a Johnny šel z náruče do náruče.
Pak jsme se s paní rozloučili, akce skončila, ovšem paní mrká, pohazuje hlavou za roh a dochází k maximálně utajené výměně telefonních čísel, že prý se poradí s manželem a
dá nám vědět, do pejska se zakoukala na první pohled a děti už dlouho psa chtějí. Kdy je lepší čas na takový dárek, než teď na Vánoce.
Že také, jako my, nebyli z Bystřice a jsou na Betlému jen proto, že jeli okolo, to nebudu ani zdůrazňovat, ale pobavila mě ta nepřetržená řada náhod.
23.12. veze Kapitán Johnnyho tajně do nového domova a 24. přichází SMS, jaké bylo pod stromečkem nadšení, které v podstatě neutichlo dodnes. Z Johnnyho je Dafi a má se v domku se zahradou a třemi kamarády moc fajn. Zrovna tento týden jsem dostala foto (ak jinak, než z postele), které dokazuje, že Dafík vypadá i po roce úplně stejně jako jeho sourozenci.
Všichni jsou takoví hodně kudrnatí, někteří mají blány mezi prsty (dědictví po babičce, které byla zplozena portugalským vodním psem). Jsou temperamentní (Messi - Chlupáček trochu méně), veselí, krásně se učí povely a pohyb dělá jim radost.
A jedno tajemství nakonec: Kimba už má deset let, takže až se jednou odebere do psího nebe, máme naději, že dostaneme štěňátko, jehož maminkou bude princezna Arya.    
 
Honička s Aryou docela nedávno

Takhle dopadla porodní bedna 

Skok v čase - letošní prázdniny - Kimba slavila 10 let.

Zvířátka odpočívají po pařbě



13 komentářů:

  1. Popravdě? Člověk má zažít všechno. A mezi všechno piplání štěňat rozhodně patří. Díky všem kdo mi to umožnili. Kimba, Bára, ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, bylo to neopakovatelné období - tolik živé chundelaté lásky!

      Vymazat
  2. júúúú, no to je nááádherná rozprávka! a ono to je skutočnosť, to je supéééérrrr!
    Kimbe aj ostatným členom tejto krásnej svorky pusu na čumáčik! ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. SV, pro mě další důkaz toho, že věci se dějí tak, jak mají. Teď aktuálně řeším, jak budeme slavit 1. narozeniny :).
      Kdyby mi někdo chtěl říct, že jsem blázen, nemusí, já to vím.

      Vymazat
  3. nevím, co je bláznivého na narodeninovej oslave?
    tak všetko naj a ešte by ma zaujímalo, komu? ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. SV, máš pravdu, nic bláznivého na tom není, proč by matka nemohl slavit i bez dětí, že jo?
      Všechno nejlepší popřejeme všem pejskům na dálku, speciální dobrotu na oslavu dostane Kimba :)
      P.S. Píšu to em už potřetí, vždycky se to ztratilo...

      Vymazat
  4. Ahoj, nově jsem k zastižení zde: http://nemodernychalan.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za novou adresu, mrzelo by mě, kdybych tě ztratila. Máš zajímavé články, díky za ně. Hned si to jdu opravit do čtečky.

      Vymazat
    2. Tak táto informácia potešila aj mňa.

      Vymazat
    3. Teď mi to udělalo pár blogů, naštěstí jsem zareagovala včas :)

      Vymazat
  5. Stala se mi příjemná náhoda, našel jsem Tě na Twitteru, kam jsem jako nováček zavítal :-) @pavlin_70

    OdpovědětVymazat