Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

čtvrtek 18. května 2017

Regrese vs. hypnóza

Osobní zkušenost


Každý člověk má nějaké starosti či starostičky, jde jen o to, jak blízko si je nechá k sobě přijít. Někoho zmítají, drží ho za ramena a cloumají s ním, až se bojí udělat krok, někdo je hodí za hlavu a snaží se, naplnit svou mysl spoustou jiných věcí, aby své démony jakože moc neviděl. A někdo to opravdu umí, odehnat starosti jako spráskané psy a nemyslet na ně.
Kam patřím já?
Nevím.
Asi někam do středu, přestože zkušenost se stavem, kdy by se  člověk nejraději pověsil na první větvi,  mám, bohužel, také. Po odeznění mých tehdejších potíží (dodnes nevím, co to spustilo), jsem se držela docela dobře. Narvala jsem si do života spoustu činností, pořád něco dělat, hlavně nezůstat jen tak bezprizorně postávat. Volba delších a horších cest, ano, to jsem byla já po dlouhé roky.

Střih, skok v čase.

Junior má asi tři roky a moje kritické okolí si myslí, že na některé věci už je velký a chtělo by to vyhledat dětského psychologa. Dokonce s tím přišel i Kapitán, že mu to říkala kamarádka lékařka... Týjo! Tak to jen já jsem takový, nic neřešící, flegma?
Docela s nechutí, leč lehce pod tlakem, jsem si sedla k internetu a začala hledat nějakého odborníka. Osobní reference mi neměl kdo dát, když nejste členem kočárkového gangu, tak nevíte, že jo? První zkušenost byla s nějakým mladým chlapíkem z Olomouce, ten neměl čas. Zkouším dál, je to takový náhodný los, vidím sympatickou ženu, mladší než já, odpovídající vzdělání i praxe, zkusím poslat mail, uvidíme.
Paní terapeutka, budu jí říkat T. se večer ozvala, domluvili jsme se, o čem se chci poradit a za týden jsem jela na konzultaci. Z téhle první schůzky si pamatuji jen jednu její větu: "Váš chlapec je v pořádku, tohle k jeho věku patří, ale nechtěla byste pár sezení vy?"

A tak začala výprava do hlubin mé duše a zpět.

Co je regresní terapie, jsem jen tak tušila, takže když se mě T. zeptala, zda to chci zkusit, tak jsem kývla, aniž bych úplně přesně věděla, o co jde.
Byl to mazec a řeknu rovnou, že jsem to nezvládla. Začít rozplétat věci od prvních negativních životních zážitků, vzpomínat na dávno zapomenuté: "...a co jste měla na sobě, když jste ho viděla s tou druhou dívkou?"
"Co jste cítila? Co byste mu řekla? Zakřičte to!" Brečím, jsem zoufalá jako tenkrát...proč?
Ze sezení odcházím vyřízená, ponořená do situací, o kterých jsem si myslela, že už dávno přebolely, teď bolely znovu a snad ještě silněji...
Mám já tohle zapotřebí? Brečím ještě večer, cítím se slabá, vyřízená, jak po šichtě v dole.

Přemýšlím o tom, tohle příště nedám. Nicméně potvrzuji termín dalšího sezení, ale vím, že si s T. budeme muset promluvit. Přece není možné, abych se dostala do stavu, kdy je mi o mnoho hůře, než když jsem s terapií začala.

T. si mě vyposlechla, chvíli jsme to probíraly a pak mi nabídla, zda tedy nechci zkusit hypnózu.

Dobrá tedy, sice vstupuji znovu na neznámou půdu, ale neodmítám.
T. mě usazuje do pohodlného křesla, kde se snažím naprosto uvolnit a začíná své zaříkávání, které mě má uvést do hypnózy. Stále ji poslouchám, mám pocit, že je trochu v dálce, ale pořád se mohu kontrolovat.
Nevím, jak se mnou bude komunikovat.
Pokládá mi otázky a já se snažím trochu vrtět hlavou jako NE a přikyvovat jako ANO.
Je to špatně, nemám to řešit, ona odpověď dostane jinak. Nechápu, ale spolupracuji. Nechávám snahu o kontrolu situace plavat a užívám si "beztíže".
T. se vyptává, já odpovídám... asi. Také v otázkách zachází hluboko do minulosti, ale nějak mi ty situace vyhlazuje, mám pocit, jako kdyby mi v nitru dělala z ostnů sametový kobereček, rovnala rozházené věci do poliček souvislostí, zametala smetí ze střepů mých nadějí a plánů a spřádala plány nové, lehce uskutečnitelné, takové na které se těším, jen co se proberu, přijedu domů a hned začnu.
V temných koutech mého nitra rozsvěcuje světýlka, na všechno je vidět, vše má své důvody i prohry jsou cesta k něčemu lepšímu.
Strašně se mi chce žít a mám pocit, že kam šlápnu, tak se rozsvítí radostná hvězdička.

Sezení je asi 8, a že je to schůzka poslední víme obě, protože na její otázky už podvědomí neodpovídá. Práce je hotova. Za tu dobu již vím, jak moje tělo s T. komunikuje. Na otázky odpovídá jen ano/ne, přičemž krátké povrchní dýchání je NE a hluboké vdechy a výdechy jsou ANO. Podvědomí si to řídí samo.
Přesto mě T. ještě naposledy uspává, na nic se neptá, hovoří jen ona a rozsvěcuje mi vnitru světlo. Je bílé, oslňující, nádherné a kolem něj se rozprostírá aura blaženosti, vlévá se mi do těla příjemné teplo, je to štěstí.

Terapie končí.

Střih, skok v čase.

Od té doby uplynulo asi 5 let.
Světlo mi stále funguje. Když mám trable a zavřu oči, "vidím" tmu. Musím vyvinout značné úsilí, abych začala odněkud z nitra křísit malou jiskřičku, ta bliká, zhasíná, znovu se objevuje, je malinká, někdy tak zůstane a někdy se pomalu zvětšuje.
To veliké oslňující světlo, jako tenkrát u T., jsem si vyvolat nikdy sama nedokázala, moje světýlka jsou spíše malá, někdy velikosti žárovky, ale to už je dost úspěch. Přesto mi stačí a vedou mě tmavými kouty života.
Čas od času mě přepadne veliká chuť zavolat T. a říci: "Chtěla bych ještě jednou to krásné světlo."
Vím, že to neudělám, protože teď už musím sama, bez berliček.

  

31 komentářů:

  1. Pozorně přečetl, nepřísluší mi něco do toho přidat.Snad jen přání současných krásných dnů a rád zas zajdu

    OdpovědětVymazat
  2. Těší mě tvoje návštěva, trochu jsem na tebe myslela, když jsem sem dávala tu fotku z vysílání na jedné vysoké kótě :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Fascinující. Díky za sdílení zkušenosti.
    (Já nemám ani s jedním. Ale sklepením se prohrabávám tak nějak průběžně :))

    OdpovědětVymazat
  4. Wu, moje dojmy jsou dojmy naprostého laika. Obdivuji terapeutku, jak perfektně a výstižně dokázala klást otázky.

    OdpovědětVymazat
  5. Teda, tak tomu musela být síla...taky neznám ani jedno osobně..
    A zatím nemám sílu na to se ponořit...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U mě byla na prvním místě zvědavost, až pak nějaká potřeba a kdybych se tam nedostala přes prvotní zájem o synům problémek, asi bych ten první krok neudělala.

      Vymazat
  6. fúúú.....ha! ďakujem za zdieľanie zaujímavej skúsenosti. hm, myslíš, že to ide u každého? u mňa by to asi nešlo. ta hypnóza.

    OdpovědětVymazat
  7. a Báro, úctivý obdiv. prečítala som si aj ten príspevok z roku 2007.....

    OdpovědětVymazat
  8. SV, díky. S hypnózou nevím, zda je pro každého. Já to chtěla, tak jsem spolupracovala. Tzn, že jsem se snažila plnit pokyny T. Jinak jsem nic dalšího aktivně nedělala. Prý jsem i párkrát usnula. O tom nevím :-)))

    OdpovědětVymazat
  9. hm, to ano. je to spolupráci. aj podvedomej.....

    OdpovědětVymazat
  10. kde je ten stan s tyčinkou?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lokalita Drahany. V té době jsme tam hodně jezdili. Na saních dotáhnout techniku, auto se tam nedostalo. Trochu ochrany před větrem a sněhem... tak rok 1996 :-)

      Vymazat
    2. A ta tyčka je stožár (vztyčit ve dvou, pěkná fuška) se směrovou anténou. Na stožáru volant, dole na základové desce ozubená kola, těžké to bylo jako prase :-)

      Vymazat
  11. Nelze než vyslovit uznání terapeutce.
    Být jen trochu méně schopná, mohla Vás nadobro zničit.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane, to nevím. Myslím, že tolik pudu sebezáchovy v sobě mám, abych zdrhla včas. I když je pravda, že jsem četla i o situacích, kdy se to opravdu stalo. Např. semináře regrese vedené nedoškolenými terapeuty. Kdy člověk nechal strhnout atmosférou a pod vlivem ostatních.

      Vymazat
  12. Ježžžžžkovy zraky! Za tohle můžou český zákony! nebo spíš nezákony! v nich není stanoveno nic extra o psychoterapii, terapii, kreativní terapii a kdejakej haur, co si řekne, že je terapeut, to vykonává!
    Ani mě tak nesere, že za to bere větší prachy, než ten (než já nebo lidi stokrát zkušenější než já), kdo má pět a půllet psychoterapeutickej výcvik, akreditovanej pro zdravotnictví, pracuje pod supervizí spoustu let, v týmu jiných větších odborníků, co tomu dávaj záruky kvality...
    Regerese a podobné nebo nepodobné rychlopostupy, děkuju nebo spíš neděkuju a nikdy bych do nich nešla, považuju to za násilí.
    Tfuj, to jsem si ulevila a teprve jsem přečetla polovinu článku. Přesně tohle je hroznej boj, aby bylo něco - prostě něco - uzákoněno... a poslance to moc nezajímá, maj svoje Kajínky a Babiše a jiný děsně zviditelněný hovadiny, který milionům lidí nic nepřinesou. narozdíl například od některých zákonů o arteterapii a param,etrech a nárocích na ty, kdo jsou terapeuti.

    Terapeuti jsou ti, co utratili za svoje vzdělávání 100-200 tisíc, jsou v mínusu a až možná někdy v pozdnějším věku se jim to vrátí. Ne ti, co praktický vzdělání nemaj, nemaj zkušený učitele, nespolupracujou s věrohodnýma kolegama a pracovištěma a nejsou pod zpětnou vazbou supervizora.
    No hrozně se mi to čte, sorry.

    OdpovědětVymazat
  13. ...už jsem dočetla i to o hypnóze a smazal se mi komentář. tak stručněji:

    Mně by to světlo, jiskra nestačilo. bylo by to pro mě moc abstraktní. o co se opírá? vychází to z mého života? Z toho, co jsem už dokázala? Nebo z mých (i tělesných) pocitů teď? Ty mě někam mohou dovést. Když mi přítomnost druhého člověka (nejlépe teraputa, protože to není jinak můj blízký člověk v osobním životě) k tomu dopomůže. (Ale ne tak, abych odcházela jen vyřízená - tak to asi nebyl pravý čas? bych si řekla já. Možná jiní to mají jinak, potřebujou to jinak, dobře, ale ne se devastovat.) Nebo to vychází z toho, jak jsme na sebe reagovali v rodině, když jsem byla malá...? - A to jde poznat až po nějaké době vztahu, po době poznávání.
    No, připadám si jak nějakej poučitel, co ani neumí vyjádřit, co by chtěl; prostě mě rozčilují hochštapleři, co nazývají terapií něco, co možná ani terapií není, možná je, není to oficiální, dlouho nebude a lavně ti prověření a kvalitní terapeuti se dneska nedají odlišit od ostatních (někdy i nezdravých lidí, co tu práci dělají, podezřele bez návaznosti na jiné odborníky, pracoviště, atd.)

    Hlavně mě nejvíc zaujalo už na začátku: "Po odeznění mých tehdejších potíží (dodnes nevím, co to spustilo)"
    To pro mě je jednoznačně (jakkoli nesnáším být jednostranná nebo předpojatá) signál, že žádná terapie neproběhla.
    Může to tak zůstat, proč ne. Ale neproběhla. Psychoterapie se neodehraje během pěti sezení. Když něco odkrývám průběžně, je to skvělý, někdy víc, někdy míň, a když se něco odehraje na padesátém sezení, je to super (a není to ostuda, že to dlouho trvalo. netrvalo. předtím trvalo čtyřicet let něco, tak copak se to zvrtne za dva týdny?)

    Eeee, už mlčím :- )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Liško, já vůbec nevím, kde jsi mezi řádky vyčetla, že terapeutka je nevzdělaný hochštapler. Možná jako vzdělaný psychoterapeut čteš mezi mými řádky něco více, nevím.
      Pro mě je důležité, že jsem v pohodě.
      Jistě, že bych chtěla vědět, co se to tenkrát dělo, ale abych na to obětovala 50 sezení (1 cesta tam a zpět + terapie = 3-4 hodiny), tak to raději hodím za hlavu.
      Jednoznačně si myslím, že tohle je přesně téma, které se dá rozebrat při osobní debatě, ne na netu. Možná tak ještě v mailu. Klidně mi napiš, adresu mám u profilu.
      Peníze v tom roli nehrály, T. si brala na hodinu stejnou sazbu jako já, jako účetní :-)))

      Vymazat
    2. Jo, máš pravdu, vyčetla jsem si to někde mezi řádky. Proti hypnóze nic nemám, koneckonců ji nedělá nikdo nevyškolenej, kdo by nepoznal, kdy se to hodí - tak tomu věřím.
      Ale jak slyším podivné názvy typu regresní něco a podobné direktivní metody, vím, že to může (nemusí, ale stává se to někdy) rozhasit a to nikomu nepřeju. Protože si myslím, že výsledek je pak horší než vstup. A to u pravidelné psychoterapie se nestane, ta znamená respekt k člověku a jeho načasování.
      Nojono. Tak hlavně, že dobrý a máš se dobře, to je úplně nejdůležitější! To je úleva asi pro všechny, co to četli. Je to hodně osobní, jsi odvážná, dál radši na netu nepitvat, to určitě ne.

      Vymazat
  14. A jéje, potrefená se ozvala. :-) Jak to není sterilně nemocniční, neosobní, jak to nemá X razítek - ukamenovat! To by tak hrálo, aby nám někdo jedl z našeho talířku! Eště by pak třeba mohl chtít spát v naší postýlce. Jak něco není EBM, tak to nesmí existovat. (Čili, ani nikdá v budoucnu se k EBM logicky nedostane.) Kdyby v minulosti nebylo takových necertifikovaných "haurů", kteří šli proti všem, třeba nějakej Jesenius, tak si dodnes můžem myslet, že člověk má mozek třeba v prdeli (teda, ne že by to u mnohých neplatilo!).

    Už v devadesátých mne oslovily knihy od Moodyho (taky haur, kterýho dodnes mnozí nerozdýchali). Inkarnační regresi jsem chtěl zkusit, ale nikdy k tomu nedošlo. Nevěděl jsem kde, jak, u koho - a popravdě, zas až tak usilovně po tom nepátral. Zato mám osobní prožitek, který Moody popisuje jako další možnou zkušenost, kterou při svých výzkumech sebral, ale která přímo nesouvisí s jeho tématem. Zjednodušeně řečeno, v krizové situaci za velké bolesti „duše“ opustila tělo. Dodnes si to zcela jasně pamatuju. Co se přesně stalo nevím, ani po tom nepátrám, jsa si vědom, že jsou věci mezi nebem a zemí, kterým stále ještě nerozumíme, které nejsme ani schopni pochopit. A které hlavně nemají razítko. Stejně jako třeba homeopatie či léčitelé. Oboje jsem vyzkoušel, oboje funguje. Nepátrám po tom jak (třeba to ani v současnosti vysvětlit nejde), nezajímá mne to, důležitý je výsledek. Stejně tak to zjevně měla Bára.

    Ano, je tu problém, jak, krom šeptandy mezi známými s pozitivní zkušeností s tím kterým haurem, oddělit zrno od plev, když tu nemáme ono mocné všeřešící všeobjímající razítko. Nepochybně je tu velké pole působnosti pro podvodníky. Zas na druhou stranu, mám také bohaté zkušenosti s certifikovanými felčary, s několika diplomy a několika tituly před a za jménem, které bych s chutí nakopal do řiti a nechal máčet v koši ve Vltavě. Takže čék si holt nevybere....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vojto, to je přesné. My jsme se s T. pohybovaly dost v "nehmotných vodách", ani to tu nebudu psát, když i ve zkratce vylíčeno, dokáže to profíka rozběsnit.
      Třeba taková autopatie... Ale do toho jsem nešla, měla jsem pocit, že už jsem naladěná dobře :-)
      A o tvých zkušenostech nepochybuji, vím, čím sis prošel!

      Vymazat
    2. Vojto,
      nemocniční, neosobní? Tak to naopak. to nevyznávám.

      Jistě i s haurem může mít řada lidí dobrou zkušenost, je to tak a znám takové, ale zrovna direktivní haury já osobně nemám v oblibě, protože pro mě je to nerespekt k druhýmu člověku, je to pro mě násilí, no. Pro někoho ne, někdo rád skočí radši do něčeho, invazivního řekněme... je drsnej, chce něco znatelnýho, efektního. Já ne, protože vím, že někdy se právě do toho hrnou právě ti lidi, co jsou citliví (což někdo pozná, některej nevzdělanej haur to nepozná) a pak si to musej vyléčit někde jinde a nepřeju nikomu, jak se cejtěj.

      Vymazat
    3. Já jsem zřejmě alergická na oba extrémy (resp. pro mě jsou to extrémy, pro jiný třeba vůbec). Některý lékaře nesnáším, neuměj se chovat, mluvit s člověkem, řeknou něco závažnýho někomu jen tak na půl huby pohrdavým tónem na chodbě (to jsem zažila). K doktorům já vlastně jdu, až když se tam plazím, jinak mám zkušenost s víc blbýma než s těma, co uměj vysvětlovat.

      Vymazat
  15. Náhodou, z dnešních zpráv: http://plzen.idnes.cz/knihovnice-vrah-vrazda-schizofrenie-dvl-/plzen-zpravy.aspx?c=A170525_104323_plzen-zpravy_pp
    Si tak říkám, kolik titulů a vystudovaných let měl onen odborník, kterej poslal toho magora vraždit. Hlavně rodina ubodané knihovnice je nepochybně ocení...

    P.S. antispamové obrázky tentokrát načtyřikrát! Co to má bloger za nesmyslný antispam? Nějakej spešl generátor debility? To je fakt o nervy - není zde přítomen nějaký lékař? :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bylo toho více. Ta osoba, co vraždila na Andělu, vražda ve Ždáru... To jen dokresluje, jak je takhle problematika složitá. V kůže těch psychiatrů bych tedy být nechtěla.

      Vymazat
    2. Přesně, problematika je složitá. Lidé s psychózou totiž vraždí méně často než lidé bez psychózy, bez duševního onemocnění. zato se o tom vždycky v médiích ví, protože to má potenciál děsit a to je pro média atraktivní. A za druhý kdyby už fungovaly komunitní služby a to ve všech regionech, a ne primárn obří léčebna a pak ambulantní psychiatr, co vidí člověka málokdy,- bylo by to určitě lepší, podchycenější.
      Sociopat, který je naopak často vrah, je člověk bez duševního onemocnění, je trestně odpovědnej. Blbý je, když je ještě k tomu pod vlivem hormonů jako ten člověk, co zabil tu paní u Anděla. To už je potom divný, nový, složitý, vyvolávající mnohé etické otázky.

      Vymazat
  16. Ahoj Báro,
    přidám jen stručný komentář, že jsem tu taky byla:-)
    Patřím k té skupině, která podobné hrátky s nevědomím považuje za maximální hazard s vlastní psychikou. Nikdy bych do toho nešla.
    Jsem ráda, že jsi z toho vyšla v pořádku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Chris, po té první regresi jsem okamžitě zdrhala, to by fakt dopadlo asi špatně. Pak už jsem se cítila dobře.
      Jak psala Liška, nemám pocit, že by to bylo všechno ukončené, asi jsem zůstaly někde v procesu, ale mně to jako zkušenost stačilo a už dost s experimentováním.
      Ale to světlo so občas večer před spaním přivolávám, to je moc příjemné :-)

      Vymazat
    2. Jo, tohle jsem chtěla říct, co tak krásně stručně řekla Christabel. Jenže já se umím jen rozkecat a přetlouct to důležitý.
      A to je to, že je Bára v pořádku a že je obdivuhodná, že to sem napsala, tak.
      Už jdu!

      Vymazat
    3. Liško, díky za všechny postřehy, dovedu si představit, že ty, jako člověk z oboru máš na to jiný úhel pohledu.
      Držme se, ať nám to duševní zdraví vydrží co nejdéle :-)

      Vymazat
  17. Pěkná fotka s anténou. To znám důvěrně. Taky pořád volám a většinou se nikdo neozvývá. Skoro to vypadá, že lidí nemyslí, neb co věta, to vyjádřená myšlenka.
    A třeba jen mají anténu natočenou někam jinam. Hezký článek. Takhle nějak se chodí s kůží na trh. To se musí. Snad tu kůži, i starosti v ní, někdo potřebuje.

    OdpovědětVymazat